Skupina jednadvaceti nadšenců, kteří se loutkoherectví věnují ve svém volnu, si na nezájem diváků stěžovat nemůže. „Představení bývají vyprodaná. Spíš občas řešíme, jak to udělat, abychom nemuseli nikoho poslat domů a dostalo se na všechny,“ hrdě popisuje sedmatřicetiletá principálka souboru Kateřina Maloušková.
Historie meziříčských loutkářů sahá až do roku 1951, kdy soubor vznikl při ROH tamního podniku Kablo. U jeho zrodu stáli Miroslav Rosa, Jasna Mikulášková a Václav Slabý, který působí mezi divadelníky ve svých šestadevadesáti letech i nyní.
Představení se zpočátku hrála v prostoru učňovské školy na Poříčí nebo se jezdilo po okolí. Stále oblíbenější soubor však potřeboval víc prostoru, a tak v roce 1955 získal útočiště v sálu Obecníku.
„Na dnešní malou scénu se pak stěhoval v roce 1977. Vše tam pro nás tehdy bylo dělané přímo na míru. Díky umění pana Maška z Únanova na Znojemsku (pobočka Moravské ústředny, kde se vyráběly loutky, kulisy atd. – pozn. red.) jsme měli na tehdejší dobu jedno z nejmodernějších loutkových divadel v Jihomoravském kraji. A i dnes platí, že máme zázemí nadstandardní, minimálně v rámci Vysočiny,“ popisuje Maloušková.
Na malé scéně se dá hrát jak s marionetami, loutkami vedenými shora, tak s javajkami, jež jsou ovládány zespodu. Mobilní jeviště se dá totiž odsunout, odstraní se podlaha a pod ní je ukrytý prostor, v němž loutkoherci stojí a ovládají javajky. „A pro hraní s marionetami s klasickými dvoumetrovými úvazy tu máme vybudované dvě lávky nad jevištěm,“ říká principálka.
Nováčci zpočátku jen sledovali dění a učili se
Sama se ke hraní dostala, když jí bylo osm let. Do souboru ji přivedla babička, stejně jako její dvě sestry. U loutek nakonec zakotvily všechny tři. „Takže tu mám skoro celou rodinu. Asi před sedmi lety sem začala docházet i má maminka,“ líčí Maloušková.
Vzpomíná, že ve svých začátcích – za vedení Jasny Mikuláškové, která dělala nápovědu, starala se o obsazení a zákulisí, a Huga Wehrenberga, jenž měl na starosti režii a vedení souboru, panoval trochu přísnější režim než dnes.
„Když přišel někdo nový, dlouho trvalo, než mu bylo dovoleno si něco zkusit a než vůbec dostal do rukou loutku. Nováček zprvu jen sledoval dění, musel trénovat, osvědčit se. Jsem za to ale ráda - my, co jsme tou školou prošli, máme k loutkám silný vztah a velkou úctu,“ vyznává se současná vedoucí souboru.
Dnes lidé, již si chtějí loutkoherectví zkusit, dostanou loutku do rukou takřka hned. Mohou si vše pod odborným dohledem zkusit a zkušení členové jim vše rádi vysvětlí.
„Není to ale tak, že by člověk hned dostal roli. Ač se to nezdá, trvá velmi dlouho, než herec získá potřebný cvik. Roky sbírání zkušeností jsou tu třeba,“ upozorňuje Maloušková.
Téměř všechny loutky získali před rokem 1985
Loutkoherci se dělí na vodiče, tedy ty, kteří loutku ovládají, a mluviče, již za ni hovoří. Každý člen má větší talent na něco jiného, ale Kateřina Maloušková usiluje o to, aby si všichni alespoň zkusili obojí. „Mají pak lepší povědomí o tom, co práce toho druhého obnáší, a dokážou se do sebe lépe vzájemně vcítit,“ míní principálka.
Loutkový soubor z Velkého Meziříčí
|
Loutek má soubor k dispozici okolo dvou stovek, přičemž většinu tvoří marionety. Starší loutky mají menší hlavičky, novější už větší. Nejstarší kousky pocházejí z 60. let a převážná část jich byla nakoupena do roku 1985. Z tohoto období je zhruba 95 procent loutek.
„Od ROH Kablo, pod nějž tehdy spolek spadal, jsme měli velkou podporu. Paní Mikulášková a pan Wehrenberg si vždy vybrali pohádku, zadala se zakázka do Únanova a byly vyrobeny loutky, kulisy i rekvizity – komplet celé představení,“ zabrousila do historie Maloušková. Dnes už to tak dle jejích slov bohužel nefunguje.
V novodobé historii souboru se povedlo pořídit loni a předloni deset nových loutek, na něž divadelníci získali od města dotace díky tomu, že spadají pod městské kulturní zařízení. Za jednu sezonu, jež trvá obvykle od září do března, nacvičí sestava šest pohádek, přičemž každou hraje dvakrát – vždy v sobotu jednou za 14 dní. Pohádka trvá asi hodinu, mívá dvě přestávky a scéna se mění obvykle třikrát.
Představení loutkoherci chystají i pro děti z mateřských škol. „Ta se hrají dopoledne a bereme si na ně v práci dovolenou,“ popisuje Maloušková. Ostatně bez nadšení a zápalu by soubor fungovat nemohl. Za přípravou i jediné pohádky je totiž mnoho času a úsilí.
Herci vybírají pohádku ze 120 letitých scénářů
Jupiter club poskytuje spolku zázemí, jinak si však většinu věcí zajišťují členové sami - od světel, zvuku, chystání scén a kulis až po organizaci představení.
„Úplně na počátku je ale výběr pohádky. K dispozici máme 120 scénářů a některé dost letité, takže se musí přepsat. Pak řešíme rozdělení rolí. Každému totiž samozřejmě vyhovuje jiná loutka, má jiný hlas i jiný typ vodění,“ říká divadelnice. Poté následují schůzky, kdy se chystají scény, rekvizity i texty, a teprve poté proběhnou dvě zkoušky a po nich představení.
„Technické zajištění má na starosti náš technik Vladimír Mikysek, který je u souboru už desítky let. Stará se o zvuk a světla, takže musí vše dopředu připravit a vyzkoušet. Představení pak tráví ve zvukové kabině, v patře naproti jevišti,“ objasňuje Maloušková.
Sama má kromě vedení souboru na starosti režii, kulisy a rekvizity. Velkou pomocnicí je však pro ni i její sestra. „Když to jde, ráda také přenechám režii někomu jinému a zahraji si, abych nevyšla ze cviku,“ dodává principálka.
Více neukáznění bývají v hledišti rodiče
Jejich pohádky jsou u dětí oblíbené i přesto, že jde mnohdy o hodně staré příběhy. Jak se však členové souboru přesvědčují, vše není nutné za každou cenu modernizovat.
„Ostatně i naše loutky nejsou nejnovější, takže se staršími scénáři ladí. A taky si říkám - proč to těm dětem za každou cenu usnadňovat? Ať se snaží a přemýšlejí, co který výraz znamená, nebo ať se pak zeptají rodičů,“ míní loutkoherečka.
Za bezmála 30 let, co v divadle působí, si samozřejmě všímá, že se děti mění. Doba je uspěchanější, takže jsou méně trpělivé, vyžadují víc akce. „V jádru ale zůstávají dětští diváci stejní. Stále milují kašpárka, líbí se jim stejné pohádky, rádi si s postavami zazpívají. To spíš u rodičů mě mrzí, že během představení koukají do mobilu nebo si mezi sebou povídají,“ konstatuje principálka.
Velké plus, které je bezpochyby znát i na výsledku práce loutkoherců, je podle ní skvělá atmosféra, jež v souboru panuje. Řada členů v něm působí už desítky let, prožili tam část dětství i dospívání. Ženy se sem rády vracejí po „odskočení si“ na mateřskou dovolenou. „Jsme sehraný tým, skvělá parta. I když pro mě je to už spíš rodina,“ uzavírá Kateřina Maloušková.
