Docela rád bych přibral, ale nejde to, říká bývalý lyžařský šampion Koukal

Někteří sportovci mají po skončení aktivní kariéry problémy udržovat si nejen svoji hmotnost, ale také aspoň trochu obstojnou fyzičku. Nic z toho se ovšem bývalého skvělého českého lyžaře běžce Martina Koukala netýká...

Pětačtyřicetiletý rodák z Nového Města na Moravě, který vyrůstal s rodiči a bratrem Petrem ve Žďáru nad Sázavou, sportuje i nadále téměř každý den, přičemž aktuálně si nejvíc oblíbil vytrvalostní běh.

„Zjistil jsem, že je to ekonomicky a časově nejlepší sport. Přitom, když jsem se v minulosti připravoval na sezonu, bylo právě běhání mojí nejméně oblíbenou činností,“ svěřil se Koukal.

6 fotografií

Letos je to už deset let od chvíle, kdy jste se rozhodl ukončit kariéru profesionálního lyžaře běžce, prozraďte tedy, jak se nyní má Martin Koukal
Docela dobře, nestěžuju si. Občas si sice při běhání trochu pochroumám nohu, ale všechno je to, jak já říkám, přiměřeno věku a postižení. Nic, co by nespravilo pár dnů doma v klidu. (směje se)

Dobře, to je pohled na vaši zdravotní stránku, ale co ta pracovní?
Práci momentálně nemám. Dělal jsem PR (public relations) specialistu v pojišťovně, ale skončil jsem a momentálně se nacházím v mezidobí, kdy si hledám něco nového.

Zjistil jste, že byste raději práci související se sportem?
Není to nezbytně nutné. I když sport mě samozřejmě celoživotně baví, pořád ho provozuju a samozřejmě mu z velké části také rozumím. Vyzkoušel jsem si práci trenéra a taky jsem dělal projekt kempů Martina Koukala, což je tréninkové poradenství v oblasti běhu na lyžích pro „hobbíky“ a veřejnost. A to bych rád rozšířil i na normální běh, který mě začal moc bavit.

Kdy přesně se to stalo?
Běhal jsem vždycky, v rámci přípravy na lyžařskou sezonu, ale jako amatér jsem mu na chuť přišel až zhruba v posledních dvou letech. Dokonce jsem si letos zaběhl i svůj první Pražský maraton.

Jinými slovy, vy jste před deseti lety skončil s profisportem a naplno se začal věnovat tomu amatérskému, chápu to správně? Vy asi nemáte problém s udržováním hmotnosti, nebo se pletu?
U mě je to spíš naopak, docela rád bych přibral, ale nejde to. To je můj celoživotní problém.

Když budeme chvilku vzpomínat, tak je jasné, že hlavním tématem musí být vaše zlato ze světového šampionátu z roku 2003 v Itálii. Přepadne vás občas nostalgie?
Sem tam se na to mistrovství někdo zeptá. Nebo jsem taky svoji zlatou medaili půjčil přes zimu do Národního muzea, kde byla velká lyžařská výstava, a teď nedávno se mi vrátila. Ještě jsem ji ani neuklidil, nechal jsem ji na polici, takže mi na ni občas sklouznou oči.

A kde jste ji měl předtím?
Léta ležela jen tak v krabici, protože žádnou speciální vitrínu ani místo na svoje trofeje nemám.

Zmínil jste, že vaší zatím poslední pracovní pozicí byl PR specialista. Pomohla vám někdy při některém jednání vaše úspěšná sportovní minulost?
Myslím, že ano. Pořád ještě moje jméno pomáhá některé dveře otevřít. Při obchodních schůzkách se občas stalo, že se někdo zeptal: Nejste vy ten známý lyžař? Taková chvíle dokáže celkem dobře prolomit ledy a počáteční bariéru.

Už bylo také řečeno, že jste si v minulosti vyzkoušel i trenérskou činnost. Konkrétně u české reprezentace. Jak na toto svoje období zpětně vzpomínáte?
Bylo to fajn, vyzkoušel jsem si vrcholový sport z obou stran. Jeden rok jsem měl na starost „áčkovou“ reprezentaci a pět nebo šest let tým do 23 let a juniory. A jako osobní trenér jsem vedl na olympiádě v Číně Ondru Černého. Pořád jsem s některými kluky v kontaktu, lyžování stále sleduju a všem držím palce.

Závodil jste v době, kdy bylo u nás běžecké lyžování dost sledované, ovšem později tuto štafetu převzal spíš biatlon. Také patříte k těm, kterým běh kombinovaný se střelbou učaroval?
Občas se na biatlon v televizi kouknu. I když já už vlastně televizi nemám, ale tak na počítači. Každopádně pořád je mi bližší lyžování.

Televizi nemáte doma úmyslně?
Ono to vzniklo tak, že se rozbil přívod anténního kabelu někde ve zdi. A nějak jsem postupem času televizi odvykl. Ani nevím, jestli ještě někdy nějakou chci kupovat.

Máte dvě děti, vydaly se vaší cestou, také sportují?
Dcera i syn sportují, ale jen pro radost, nikoliv organizovaně.

Takže vyrazily spíš uměleckým směrem?
Syn studuje uměleckou školu, obor fotografie a video. Ale jezdí dobře i na kole. A navíc taky začal běhat.

Když jsme se tedy znovu vrátili k běhu, chci se zeptat – plánujete v dohledné době i jiný maraton, než byl ten Pražský? Co třeba maraton v Bostonu?
Bylo by hezký se tam podívat, ale nechám se překvapit. Když to přijde, přijde a budu rád, když ne, nedá se nic dělat. Do ničeho se nenutím.

A co například nějaká horská expedice? V minulosti jste přece zvládl výstup na jednu z osmitisícovek Čo Oju...
Hory jsou krásný, mám je rád. Mám rád i sníh, zima mi nevadí, jenže Radek Jaroš už všechno vylezl, a já jsem si tím výstupem na osmitisícovku také svůj dětský sen splnil. Neříkám, že nevyjedu, pokud se objeví nějaká příležitost, ale už to nemusí být nezbytně osmitisícovka. Po světě je spousta krásných míst i mnohem níž.

Každopádně fyzičku byste na nějakou tu expedici určitě měl. Teď mě tak napadá, váš mladší bratr Petr stále ještě aktivně hraje hokej. V příští sezoně bude oblékat dres Žďáru nad Sázavou. Kdo je na tom podle vás po fyzické stránce líp?
Záleží jak v čem. Kdyby mělo jít o nějaké silové výkony nebo rychlostní, tak určitě brácha. Navíc jemu jdou odmalička všechny kolektivní sporty, na co sáhl, to okamžitě uměl. Na rozdíl ode mě, který byl v tomhle směru spíš dřevák. Ale v běhu nebo nějakých vytrvalostních sportech bych na tom mohl být líp já.

Vyrazíte se na něj v sezoně někdy do Žďáru podívat?
Možná jo. Jezdím na návštěvu za mámou, tak bych zajít mohl, pokud zrovna bude hrát. Popravdě řečeno jsem si myslel, že už bude brácha s kariérou končit, že se budeme vídat častěji, ale on se místo toho rozhodl dál hokejovat.

Ještě pořád považujete Žďár za svůj domov, nebo už jste spíš Liberečák?
Je pravda, že doma jsem už nějakou dobu v Liberci, a myslím, že to tak zůstane. Je to moc fajn město, líbí se mi. Jednak je to velké město, a potom taky; za rohem jsou Jizerky, na druhé straně Ještěd a po dálnici do Prahy je to jen kousek. Pro mě ideální kombinace.