Povězte, co vás přivedlo k rozhodnutí stát se lékařem?
Že chci být lékařem, jsem věděl už od dospívání. Naše rodina se scházela vždycky v sobotu s rodinou pana primáře Pujmana a také s rodinou pana doktora Kuncka. Páni kouřili, pili víno, hráli karty a bavili se o medicínských věcech. To mě vždycky bavilo a fascinovalo. Takže jsem se rozhodl, že chci jít na medicínu, a nakonec se mi to podařilo.

7 fotografií

Váš tatínek byl z Brna, jak se dostal do Pelhřimova?
Svoji kariéru zahájil v Jihlavě na interním oddělení a tam taky začínal na chirurgii pan primář Pujman. V Jihlavě se seznámili. A když odešel pan Pujman do Pelhřimova dělat ředitele, volal tatínkovi, zda by za ním nechtěl přijít, že by v nemocnici rád otevřel ještě interní oddělení. Tatínek tehdy musel jet do Bohumína, a když si tam šel do trafiky pro cigarety, povídá trafikantovi: „Tady je to takový divný.“ No a trafikant mu řekl: „Víte, tady je to prdel světa.“ Otec nezaváhal ani chvilku. Otočil se, šel na vlak a jel zpátky do Jihlavy, zavolal panu Pujmanovi a řekl mu: „Jarku, já tam půjdu.“ No a tak přišel, někdy v roce 1935, do Pelhřimova. O dva roky později se stal prvním primářem osamostatněného interního oddělení v nemocnici.

Zato vy už jste pelhřimovský rodák…
Měl jsem to štěstí, že jsem se nenarodil v Jihlavě. Maminka, která byla v pokročilém stadiu těhotenství, tam tehdy byla na návštěvě u svých rodičů. Když u ní začaly první porodní bolesti, volala tatínkovi, ten hned panu Pujmanovi, který byl chirurg a porodník. Pan Pujman maminku vyšetřil, vzal auto a řekl: „Karle, to ještě stihneme do Pelhřimova.“ Tak jsem se narodil v Pelhřimově.

V roce 1954 jste byl přijat na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Tehdy kdo měl samé jedničky v ročníku a samé jedničky z maturity, byl automaticky přijat. Nemusel dělat zkoušky, což byl i můj případ. Když ostatní studenti psali dopoledne písemnou práci, já a ještě jedna studentka jsme šli pryč. Odpoledne jsme pak měli pohovor na fakultě. Pamatuji si, že pohovory probíhaly v místnosti, která byla zahulená, protože tam všichni tři zkoušející kouřili. Tehdy se mě zeptal asistent, později profesor Hrazdira, kolik má člověk leukocytů. To já vůbec nevěděl. On mi na to řekl: „Musíme tě vzít, máš samý jedničky.“ A když jsem byl potom na stáži na praktikách na experimentální patologii, tak si mě asistent Hrazdira zavolal a řekl: „Ukaž, Kalla, index. Máš to pěkný, pěkný. Neudělali jsme chybu, tak jenom tak dál.“ Promoval jsem s vyznamenáním.

Velmi rád vzpomínám na studentská léta. Měli jsme například študácký spolek, kterému jsme říkali APIA = amatérská pivní internacionála akademiků. Chodili jsme jednou za 14 dní v Brně ke Stupkům na pivo a přítel Kralert – Pelhřimák, studoval v ročníku s primářem Lemanem, vždy, když nám přinesli pivo, říkal Via – a my APIA. Křičeli jsme: „Až bude křemen lítat.“ Byly to krásné časy.

Po promoci jste nastoupil do OÚNZ Pelhřimov, NsP Humpolec, ale mohl jste i do Ostravy...
No právě. Já pořád váhal, kam nastoupím. Až kolegyně z kroužku, která byla svazačka a seděla v komisi, mi řekla: „Hele, člověče, rozhodni se. Už je jen Humpolec a Ostrava.“ Já ji tehdy řekl: „Josefko, prosím tě, Ostravu nechci, napiš mi Humpolec.“ Tak jsem se dostal v roce 1960 do Humpolce, kde jsem byl na interně, na plicním a na chirurgii, kde se sloužily noční směny společně s gynekologií. Tam jsem zažil svůj první a poslední porod.

Paní byla připravená, ale porod nějak nešel. Tak jsem ji nastřihl tak, jak nás to učili, a porodili jsme pěkného kluka. Když jsem ji zašíval, paní mi říká: „Pane doktore, musím vám říct, že máte zlaté ruce.“ Já jsem jí řekl: „Prosím vás, jak jste na to přišla?“ Ona mi odpověděla: „Já jsem prvně rodila v Pelhřimově císařským řezem a řekli mi, že nikdy nebudu rodit přirozeně, a vám se to povedlo.“ Já jí odvětil: „Paní, vy máte velké štěstí, že jste mi to řekla až teď, jinak bych utekl a nechal bych vás tady.“ (směje se) A za 15 let na tamhlety dveře (ukazuje směrem ke dveřím ambulance) někdo klepe. Přišel mladík a povídá: „Pane primáři, já se vám jdu představit. Vy jste mě porodil v Humpolci.“ Odvětil jsem mu: „Tak to seš ty, takovej pěknej kluk, to mám z tebe radost.“ Měl jsem slzy v očích.

Primářem jste se stal už v 26 letech…
To bylo tak: když jsem byl na interně v Humpolci, přijel za mnou jednou doktor Havlas, který dělal léčebného náměstka ředitele OÚNZ, a povídá: „My bychom chtěli v Pelhřimově otevřít laboratoř. “ Tenkrát se to jmenovalo Ústřední laboratoř. Předtím patřila pod internu, kam můj táta chodil odečítat mikroskopicky sedimenty. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Nakonec jsem kývl. Každý, kdo chtěl tehdy dostat vyšší místo, musel jít na obvod. Tak jsem šel ještě na měsíc do Lukavce. Jmenován primářem Ústřední laboratoře jsem byl 1. listopadu 1963.

Jaké to tehdy bylo stát u zrodu nového oddělení a jak laboratoř vypadala?
Sídlili jsme v současné hlavní budově tam, kde je nyní pokladna. Měli jsme jeden a půl místnosti, dva hematologické laboranty, dva biochemické laboranty a mě. Řekl jsem si, že laboratoř nepadne, i kdybych se měl rozkrájet. Byl jsem tehdy svobodný, takže jsem pracoval třeba do 22 hodin. Připravoval jsem chemikálie, to nebylo jako dnes, kdy se všechno koupí, dá do mašiny a celý proces jede. Za mých začátků jsme museli navažovat, rozpouštět, filtrovat... První roztok si pamatuji, jako bych ho dělal teď. Tehdejší laborantka Monika mi řekla: „Pane doktore, dochází nám thymol. Pan Drbal ho vždycky dělal přes noc.“ Řekl jsem jí: „Tak ho uděláme.“ Vzal jsem knížku, nalistoval, pročetl, následně navážil, přidal destilovanou vodu, nechal vykrystalizovat a ráno filtroval. To bylo jednoduchý, ale byly další jako transaminázy, které se dělají dodnes. Všechno jsem se naučil a školil jsem se.

Prvně jsem byl u pana primáře Vyhnánka v Českých Budějovicích v laboratoři. Pak byla výborná předatestační průprava v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na Katedře klinické biochemie, kterou vedl primář Mašek z Bulovky a jako školitel se mě ujal asistent, později profesor Miroslav Engliš. Byla to vynikající škola.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch v oblasti biochemie?
Pamatuji, jak jsem přišel za panem primářem Kubíkem a zavedli jsme v Pelhřimově v letech 1973 až 1974 kompletní parenterální výživu na ARO. To byla nejkrásnější léta medicíny. S primářem Kubíkem jsme také zavedli peritoneální dialýzu. Pacientům se výborně dařilo, což byla ta největší odměna za práci.

Aby oddělení fungovalo, je potřeba nejen zázemí, přístrojové vybavení, ale zároveň i kvalifikovaný kolektiv...
Na své spolupracovníky jsem měl většinou štěstí. Byli to šikovní, vzdělaní a spolehliví lidé. Jsem hrdý na to, že jsem získal jako chemika a analytika pana inženýra Kalinu. Taky Pelhřimáka. Byl mým výborným spolupracovníkem, a tím jsme také velmi poskočili nahoru. Naše pracoviště patřilo ke špičkovému oddělení. Zavedli jsme troponii, což je nejspolehlivější diagnostika infarktu myokardu, která se používá dodneška. Vždycky jsem vyhledával nové věci, protože jen tak se může člověk dál posouvat a posouval jsem tak i nemocnici.

Jaký vliv na vaši kariéru měla rodina?
Rodiče mi byli v životě velkou oporou. A stejně tak i manželka. Pocházela z Vlašimi a přišla do Pelhřimova na interní oddělení na umístěnku. Naše první seznámení bylo shodou náhod v areálu nemocnice. Já jsem šel od pana ředitele, potkali jsme se a pozdravili. Za mnou šel chirurg, Jura Tomanů, a říká: „Pěkná holka, viď? Ta by stála za hřích. “ Jednou jsem za ní zajel do Humpolce, kde pracovala na stejném oddělení – interně, jako já dříve. Dali jsme řeč, pozval jsem ji na lékařský ples, který se konal v Pelhřimově. Druhý den jsem ji vzal na oběd, táta mi půjčil auto, Škodovku Popular. Jeli jsme na oběd na Křemešník a přeskočila jiskra. Vzali jsme se a vychovali tři dcery.

Letos oslavíte 88. narozeniny. Prozradíte, jak to děláte, že jste tak neuvěřitelně vitální, plný energie?
Mám to v genech, po mámě. Byla velmi čilá, dokonce mi v novinách zaškrtávala články, které si mám přečíst. Jenže když jí bylo 85 let, zlomila si krček. Tehdy koukala na televizi, zdálo se jí, že někdo zvoní, vstala, zakopla o koberec a upadla. To byl její konec. Základem pro spokojený život je, aby člověk dělal práci, která ho baví. Já se třeba stále rád učím novým věcem a aplikuju je do praxe. Mám rád lidi a tady jsem mezi svými (na oddělení klinické biochemie). Cítím se tu jako doma.

Jaké jsou vaše koníčky mimo medicínu? Jak relaxujete?
Jako kluk jsem hodně jezdíval na kole. Denně jsem jezdil okruhy za kamarády do Křelovic, pak do Humpolce a domů. Mým velkým celoživotním koníčkem je fotbal. Tatínek mě už odmala bral na fotbalové zápasy a moje láska k fotbalu mě vedla k dlouholetému působení v oddíle kopané TJ Spartak Pelhřimov. Předsedou jsem byl od roku 1973 téměř 35 let a skoro 40 let jsem byl ve výboru. Dále velmi rád čtu odborné publikace a pouštím si webináře. Mým dalším velkým koníčkem je cestování. Od roku 1949 jsme s rodiči každý rok jezdili na dovolené do Krkonoš, do Pasek nad Jizerou. Pak jsem tam jezdil i já se svojí rodinou a dětmi, které díky mně získaly lásku ke Krkonošům. Jezdili jsme i k Balatonu. Pamatuji, že nás jednou pustili na Západ, tak jsme jeli auty do Švédska. Zážitků bylo za celý život nespočet.

Co byste vzkázal začínajícím lékařům?
Jak říkají Angličani: Every beginning is difficult – každý začátek je těžký. Vzkázal bych jim, ať to překonají a budou se mít daleko líp. Já, když jsem začínal jako lékař, jsem měl měsíčně plat 1 050 korun čistého. To se nedá srovnat, doba byla samozřejmě úplně jiná, ale ať neklesají na mysli, ať studují, věnují se medicíně, je to krásná věda a peníze přijdou také.