Chceš hračku? Tak si nějakou sám udělej...

Takovou radu by nejspíš dnešní dítě ocenilo opovržlivým úšklebkem nebo v lepším případě pobaveným pohledem. V 50. letech minulého století to však byla poměrně běžná reakce. A díky ní si i Jiří Rychnovský kdysi našel koníčka, který ho provází celý život.

„Jako děcka jsme si vyráběli hračky samy. A nejdostupnějším materiálem, z něhož se tehdy daly dělat, bylo dřevo, kterého bylo kolem našeho bydliště v Puklicích vždy dostatek. V parku jsme si tak s kamarády uřízli kus větve a pak z ní vyřezávali primitivní figurky,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo kolem deseti let a vyrůstal v jedné z vesnic nedaleko Jihlavy.

17 fotografií

S přibývajícími lety získával čím dál větší zručnost a dnes dokážete na jeho dokonale zpracovaných figurkách najít i sebetitěrnější detail.

„Největší práce je často s těmi nejmenšími figurkami, protože na ní pracujete s nejmenšími dláty a musíte si dávat velký pozor, aby se neodloupla některá částečka,“ vysvětluje devětasedmdesátiletý řezbář a betlémář, který se svojí rodinou žije v Malém Beranově u Jihlavy.

Občas je nějaká figurka od krve

A právě tam také začal před více než čtyřiceti lety stavět rodinný betlém. Zpočátku měl jen podobu tradiční svaté rodiny. Jenže brzy k ní přibývaly další a další figurky... A když pak jeho dva synové trochu povyrostli, zabral unikátní betlém téměř celý jejich pokoj. Jen minimum místních se na něj nikdy nepřišlo podívat.

„Každý rok do betlému vždy alespoň jedna figurka přibyla, ale většinou jich bývalo mnohem víc. Vůbec si netroufnu odhadnout, kolik jich je tam aktuálně. Inventuru bych tomu rozhodně dělat nechtěl,“ hlásí s úsměvem Rychnovský.

Josef Lada a moravská hvězda. Vánoční vesnička s tisíci světel sází na tradice

To jeho manželka Ludmila se kdysi pokoušela všechny kousky spočítat a dostala se na číslo 300. Dnes už však podle ní tato cifra bude určitě mnohem vyšší. „Jak dlouho betlém stavíme? No, zpočátku to zabralo hromadu času, ale za ty roky už jsme celkem sehraní, takže zhruba za týden máme vždycky hotovo,“ prozrazuje paní domu. „Horší je potom rozdělávání,“ dodává.

Navíc věk přibývá každému, tudíž je otázkou, jak dlouho se ještě tradice stavění betlému v rodině udrží. „Musím říct, že už letos jsem měl docela dost problémů se pod něj nasoukat a upevnit ho,“ přiznává Jiří Rychnovský.

Zatím se však nikdy nestalo, že by se některá část sesunula, a proto nejdramatičtějšími příhodami zůstávají poraněné prsty při samotném vyřezávání. „To je prakticky každodenní záležitost,“ svěřuje se zkušený řezbář. „Co chvíli si musím nějaký prst přelepit, ale to není nic, co by mě trápilo. Mnohem víc mi vadí, že mám kvůli tomu často figurku od krve.“

Nejraději vyřezává lidi, kterých si váží

Scenérie betlémské krajiny na třech deskách nezahrnuje pouze postavičky lidí, ale také nejrůznějších druhů zvířat včetně drobných ptáčků. Samozřejmostí jsou i povozy tažené koňmi, psí smečka, muzikantská kapela či výjev z klasické české zabíjačky.

„Nejraději vyřezávám skutečné lidi, kterých si vážím,“ připomíná Rychnovský, že jeho betlém je plný známých osobností.

Jednou z prvních, na které si dal obzvlášť záležet, byla postava Jiřího Trnky, známého českého výtvarníka, loutkáře, ilustrátora, malíře, sochaře, spisovatele a v neposlední řadě také režiséra animovaných filmů. „Vlastně se dá říct, že to byl z velké části on, kdo mě inspiroval k vyřezávání betlémů,“ říká.

Před dvěma lety, když se slavilo 55. výročí od premiéry první cimrmanovské hry, Jiří Rychnovský do betlému vyřezal i Járu Cimrmana.

A protože celý život prožil na Vysočině, spousta vyřezávaných postaviček má souvislost právě s tímto krajem. „Dělal jsem například Josefa Aloise Schumpetera, třešťského rodáka a významného ekonoma a politika, nebo nakladatele Josefa Floriana ze Staré Říše či básníka Bohuslava Reynka,“ vypočítává.

Mimochodem, za syny posledně jmenovaného se před více než deseti lety s manželkou vypravil, aby potomci podobu svého předka schválili. „Strávili jsme s nimi v Petrkově u Havlíčkova Brodu moc pěkné chvíle. Když jsme jim figurku ukázali, byli překvapeni a potvrdili, že je to opravdu celý on. Moc mě to tehdy potěšilo,“ vzpomíná Rychnovský.

Nechybí ani Jára Cimrman

Při dalším zkoumání betlémské krajiny lze narazit například i na postavy z umělecké branže. Jedním takovým zástupcem je nezapomenutelný pan Tau, který na televizní obrazovce se svojí kouzelnou buřinkou plnil přání převážně dětem.

„Však Otto Šimánek, který pana Tau hrál, patří také na Vysočinu, protože se narodil v Třešti,“ připomíná maloberanovský řezbář.

Nicméně – jak už bylo řečeno – původ spojený s Vysočinou rozhodně nebyl nutnou výbavou pro to, aby se vybraná postava dostala mezi ostatní figurky. „Hodně jsem třeba přemýšlel o Járovi Cimrmanovi. Ale spíš v nějakém dlouhodobějším horizontu. Jenže před dvěma lety se slavilo 55. výročí od premiéry první cimrmanovské hry, a tak jsem ho udělal hned,“ zmiňuje fiktivní postavu univerzálního českého génia.

Do Polné láká Vackův betlém. Až do Štědrého dne se musí obejít bez Ježíška

Domácí betlém dělá Jiřímu Rychnovskému velkou radost, ovšem možná ještě o trochu víc si váží svého přispívání k rozšiřování známého třešťského betlému. „A na stará kolena se mi dostalo cti vyrobit betlém v životní velikosti pro Malý Beranov. To jsem si nikdy ani nepředstavoval,“ přiznává.

Každopádně ve chvíli, kdy ho starosta obce požádal o pomoc, ani na chvilku nezaváhal. „Nejprve chtěl jenom přístřešek pro betlém, v němž by byly postavy svaté rodiny vyrobeny ze slámy, tak jsem se nabídl, že bych udělal něco z trvanlivějšího materiálu. A povedlo se,“ dodává spokojeně.

Řezbář pozoruje kurník, jeho paní u slepic i sedí Zatímco její manžel Jiří s bravurou vládne nožem a dlátem, Ludmila Rychnovská dává dřevěným figurkám život štětcem a barvou. Při vstupu do dílničky řezbářského mistra z Malého Beranova člověka chtě nechtě přepadne chuť si každý kousek náčiní a dřeva alespoň na chvilku osahat. O rozdělaných figurkách nemluvě. A když se pak Jiří Rychnovský pustí u jednoho ze dvou stolů do vyřezávání další figurky pro místní betlém, jako by se na chvilku zastavil čas. Pozorovateli stačí se jen mlčky dívat a poslouchat, co všechno umění se dřevem obnáší... „Z okna se dívám přímo na kurník, což je pro mě ta nejlepší inspirace pro vyřezávání slepice,“ prozrazuje s úsměvem mistr řezbář, jemuž na koženou zástěru pravidelně dopadají drobounké šupinky z vydlabávaného dřeva. Ve své dílně u rodinného domu tráví spoustu času, a to dokonce i v zimě, ostatně místnost je vybavená kamny. Špalky ideálně vyschlého lipového dřeva by do nich ale nehodil ani za nic. „Každý tenhle kousek je použitelný, nikdy totiž nevím, v jakém rozměru budu pracovat,“ vysvětluje Jiří Rychnovský. ,,V poslední době je ovšem opravdu kvalitního dřeva čím dál méně,“ dodává. Svým nadšením pro práci s řezbářským náčiním nakazil i manželku. Jejím úkolem je figurky barvit. A chytnout ten nejlepší odstín chce občas i drobnou oběť – jako například sezení u kurníku. „Aby barevné přechody vypadaly co nejlíp, musí se nanášet třeba i několikrát po zaschnutí. A to je zábava na spoustu hodin,“ popisuje Ludmila Rychnovská se štětcem v ruce.