„Vždy jsem se považoval za introverta. Prohlídky mi strašně pomohly – naučí vás komunikaci a najednou zjistíte, že tu komunikaci a kontakt s lidmi máte rád,“ říká sedmatřicetiletý muž, který kromě jiného udělal už i řadu badatelských objevů z jihlavské historie.
Stalo se vám někdy, že jste se zamotal do výkladu nebo ho zapomněl?
Čím více děláte přednášek a okruhů, tím častěji narážíte na souvislosti – začínají se vám ty věci propojovat, příběhy, lidé, kteří se znali, navazující témata nebo stavby. Čím víc víte, tím méně se v tom ztrácíte. Nikdo nemůže vědět všechno, každý se stále učí. Ale mám i dobrou paměť. Hodně pomáhá mluvení. Tím, že mluvíte na lidi, neustále si paměť cvičíte. A když se někdo zeptá a já to opravdu nevím, řeknu: Nevím, ale podívám se na to.
Neodpustím si: vybavíte si veselou příhodu z průvodcovství?
Jednou mi z rádia volali, že by chtěli přednášku propagovat. Tak super. Prohlídka byla v jednu hodinu, skončila a my odcházíme. Do toho tam na mě volá místní člověk: Pane Skřivánku, máte tady další skupinu. Já říkám: No jo, ale my už odcházíme. A on: Nene, tady přišla skupina na tu prohlídku. Pak se to vysvětlilo, protože v rádiu omylem hlásili, že prohlídka je ve dvě, a tak lidi přišli i na tu druhou hodinu. Čas jsem měl, tak jsme šli na prohlídku ještě jednou. (smích)
Výjimečně se stane, že se najde návštěvník, který vám doslova do přednášky začne skákat. Jednou na přednášce o jihlavských vilách byl pán, který dopovídal věty za mě. Když to udělal už asi poiksté, tak jsem řekl: „No jistě. Cha! “ Lidé se začali smát, situace se uvolnila a už mi do výkladu přestal mluvit.
Marek Skřivánek
|
Zdálo by se, že jste extrovert...
Je to paradox, protože já jsem se vždycky považoval za introverta. Měl jsem obrovské problémy s komunikací s lidmi, zvláště když jsem se staral o nemocného otce a byl jsem zavřený doma. Když jsem se stěhoval v roce 2020 do Jihlavy, nevěděl jsem, že zde budu dělat průvodce. Tehdy jsem potřeboval životní změnu, nový impulz po smrti otce, o kterého jsem rok pečoval. Zemřel na rakovinu.
Nikdy jsem nebyl ten typ průvodce, který by dostal text do ruky a jen ho přečetl. Zajímá mě, jak se historie odehrávala doopravdy, jaké jsou souvislosti, chci vyprávět příběhy a ty příběhy se vám skutečně odhalují, když dostatečně vytrvale hledáte. Lidem jako průvodce nejen dáváte, ale zpětně si od nich i energii berete. Hodně záleží na tom, jak s lidmi jednáte. Když z vás cítí odstup, nadřazenost: já jsem odborník, jdu domů a nazdar – tak si náklonnost lidí nezískáte. Ale když víte, že oni z vás náklonnost cítí, mohou si s vámi pak popovídat, vezmou vás za svého. To je velice příjemné.
Když řeknete odborný výraz, musíte ho také vysvětlit, aby si tam lidé nepřipadali jako hlupáci. Vložit tam třeba i humor, aby účastníci odcházeli poučeni i pobaveni s pocitem zážitku. Když jsem četl v přednášce o katech dopis ďáblovi, dal jsem do toho i kousek herectví a křičel jsem u otevřeného okna: Vzdávám se Pánaboha, vzývám Lucifera! – a pak jsem si řekl: Jéje!, aby nepřijela ještě městská policie nebo nešel kolem pan farář. No ale byly pak výbuchy smíchu. Když se vám něco nepovede, lidé vám to odpustí spíš, než když jste nepříjemný, otrávený. Musím dodat, že mám dva skvělé průvodcovské kolegy: hodináře a zvoníka Vojtu Blažka a Hanku Maškovou, která učí děti ve Vyskytné a také na ZUŠ vyučuje hře na klavír. Má vynikající hlasový projev. Oba dva to dělají výborně a mají v sobě to nadšení.
Jaké jsou bestsellery prohlídek?
Dlouhodobý fenomén je Hrádek na Heulose. V roce 2022 tam dělal prohlídky pan Vilém Wodák pro Bránu Jihlavy, od roku 2023 je realizuji já. Loni se mi podařilo domluvit rozšíření okruhu o podkroví a velmi pěkný sklep. Lidi jsou překvapeni, když mají zvenčí dojem, že je to kamenná stavba, ale uvnitř zjistí, že je z cihel. Hrádek už vidělo přes tisíc lidí a zájem se nezmenšuje. Obecně místa, kam se lidé normálně nemohou dostat, jsou nejvíce lákavá. Na Hrádek jezdí i lidé odjinud, nejen z Jihlavy.
Stejně tak na vojenskou kapli v Tolstého ulici. Ta nám zahltila velkým zájmem internetový prodej vstupenek tak, že nám na chvíli spadl systém. Hodně navštěvované byly rovněž Jihlavské domy s vysokými síněmi. Na prohlídkách už často potkávám lidi, které sice neznám jménem, ale jejich tváře si pamatuji. A je to zavazující, protože oni čekají, že přednáška bude výborná, a vy je nesmíte zklamat. Žádná prohlídka není stejná, ten výklad je vždy trochu jiný.
Průvodce mapuje slavné jihlavské vily, svou historií dokážou mnohé překvapit |
Kolik lidí prošlo prohlídkami?
Za loňský rok bylo 290 prohlídek a prošlo jimi celkem 7 032 návštěvníků, což je oproti předloňsku velký nárůst – tehdy bylo 112 prohlídek a 2 126 návštěvníků.
Jak si vybíráte místa a témata na vycházky a přednášky?
Občas mi někdo něco doporučí. Nebo si něčeho všimnu sám, v archivu, u památkářů. Děláme třeba prohlídky krásných maleb v domě v Lazebnické ulici. V maličké vysoké síni je tam nádherná malba Ježíše Krista v hrobě, nad ním stojí Panna Marie Bolestná s probodeným srdcem a naproti Prorokyně Anna. Za nimi má být město Jeruzalém, ale spekuluje se, že to je nejspíš město Jihlava, protože některé stavby jsou tam podobné. Ten výjev vychází ze Simeonova proroctví, malba je z poloviny 18. století. Už jen to, že se dochovala, je vzácné.
Jedna prohlídka se tam kdysi uskutečnila pro soukromou skupinu. Nikde se to moc neprezentovalo. Tak jsem si našel vlastníky domu a zjistil, že jednou z nich je paní, co ke mně chodí na prohlídky. Tak jsem se tam byl podívat a domluvili se na prohlídkách. Z 90 procent jsou lidé ochotni, pokud samozřejmě někomu nechodíte do obýváku, a když on vidí, že se tam chováte slušně a fungují tam nějaká pravidla.
5. ledna 2024 |
Přitahují návštěvníky témata, spojená s druhou světovou válkou?
Ano. Tím, že Jihlava byla uvnitř německého jazykového ostrova, měli s ní Němci velké plány, chtěli z ní udělat jedno ze vzorových říšských měst. Německá správa města zde v roce 1940 zakázala stavby nových domů s rovnými střechami. Styl architektury tehdejšího nacistického režimu – tzv. Heimatstil – se vyznačoval budovami s ostrou jehlancovou střechou s vikýřky, s dřevem obloženými štíty, tabulkovými okny s dřevěnými okenicemi.
Vznikl tedy nejen známý Hrádek na Heulose jako dvanáctá Hitlerova škola, ale předtím vznikala zástavba v nynější Lidické kolonii – tam byl proveden první výkop už v roce 1939. Byly tam postaveny tři obytné domy a několik i dvojdomků – jeden z domů má ještě dnes dřevěné okenice. V ulicích Polní a Hany Kvapilové se stavěly dřevěné domky, pak jsou dva domy toho stylu v Jiráskově ulici. Například u lesoparku Heulos spousta zvláště mladších lidí řekne, že ten název je odvozen od hajlování. Což je nesmysl, termín se používal již v 19. století. Neví se to přesně, ale spíše ten název může být odvozen od výrazů seno a pryč, senoseč – snad tam mohly být louky. Mluví se o tom, že tam byl nějaký německý posvátný háj, ale to není podloženo. Jsou to spekulace, které od sebe různí autoři stále dokola opisují.
Podařila se vám řada nových zjištění o jihlavské architektuře či památkách, třeba v případě bývalé vojenské šatlavy u kostela sv. Kříže.
Někdy v roce 2016 tam byla expozice historické mučírny a všude se uváděl rok 1869 jako rok postavení té budovy. Já bádal v jihlavském archivu a našel mezi dokumenty plánek v němčině, projektovaný ve Vídni, a k tomu přiložený dopis městské radě, která se dotazovala, co se tam staví. Z Vídně poslali dopis, že staví novou vojenskou šatlavu a posílají plánek. Rok stavby byl uveden 1895.
Pak mě zajímalo, kde tam byla starší šatlava. V Praze ve Vojenském ústředním archivu jsem našel zatím nepublikovaný plánek s datem 1876, kdy uprostřed dvora byla místo vězení nádrž na vodu, domek puškaře a ve zrušeném kostele skladiště a za 1. světové války lazaret. Na boku kostela zrušili sakristii, přistavěli patro a udělali z ní vězení. Je tam i plánek z roku 1892 s celami a místností strážného.
Znovuobjevenou kapli v Jihlavě vymalovali profesionální váleční malíři |
Jihlavským mystériem je například městská legenda o podzemním jezeře pod kostelem sv. Jakuba. Má Jihlava své otazníky?
V místech kaple Olivetské hry u kostela sv. Jakuba měl být údajně někde vstup k bývalému jezeru. Ale spíše tam byl vstup do podzemí ke kryptě pod kaplí Panny Marie Bolestné. Nikdy nebyl archeologicky prozkoumán vršek s kostelíkem sv. Jana Křtitele, kde mělo být někde poblíž popraviště i hřbitov, moc nevíme o jihlavských popravištích, žádné nebylo prokazatelně nalezeno.
Málo víme i o jihlavských katech. Ale známe příběh kata Wolfa Sokola Blatenského, který v mládí zběhl v Českých Budějovicích ke katovskému řemeslu, protože jeho rodiče zemřeli a pěstouni s ním nakládali špatně. Někdy kolem roku 1600 přišel jako kat do Jihlavy. V roce 1604 sám napsal osobní list císaři Rudolfovi II. s prosbou o zbavení funkce kata a navrácení mezi řádné měšťany. V roce 1614 se v Praze oženil, jenže pak došla stížnost od jeho jihlavské manželky, že jsou spolu sezdáni již od roku 1586. Byl zatčen, převezen do Jihlavy, odsouzen za bigamii a sťat svým bývalým pacholkem, který se místo něj stal katem. To je jak z románu.
15. prosince 2024 |
Dům s freskami na fasádě na rohu Znojemské ulice a Masarykova náměstí má každý Jihlavák v povědomí. Vy jste vyprávěl na přednášce, co ví málokdo, co je na těch obrazech znázorněno.
Zjistila to už v 60. letech badatelka Milada Matyášová–Lejsková, která o tom psala do časopisu Umění. Jsou tam oblíbené renesanční motivy: stvoření světa, Adam a Eva u Stromu poznání, Vyhnání z ráje... Středem ale prochází motiv průvodu jezdců na koních v těžké zbroji. Paní Lejsková s pomocí originálu dobového vyobrazení od Andrease Sterlyho v tom průvodu identifikovala dromedára, který byl na bočním arkýři směrem do ulice Znojemská. Z toho vyvodila, že by mohlo jít o souvislost s tureckým poselstvem, které přišlo do Jihlavy 6. října 1609.
To víme díky kronice jihlavského městského notáře Martina Leupolda z Löwenthalu. Uvádí tam, že toho dne do Jihlavy Brtnickou branou vstoupila turecká delegace, která jela do Prahy k císaři Rudolfu II. na diplomatické jednání. Provázelo je moravské vojsko. Pro lidi to byla obrovská událost. Turci byli ubytováni v Křížové ulici, jejich bej, velitel, v zájezdním hostinci, kde dnes stojí kostel sv. Ignáce. Zajímavé je, že ta delegace se den předtím opila vínem v Brtnici natolik, že podpálila tamní radnici a vyhořely čtyři domy. V Jihlavě proto nic nedostali a bej provinilce nechal potrestat na jihlavském náměstí výpraskem takzvaně na pardu – na holou. Na základě tohoto průvodu si s největší pravděpodobností nechal ten měšťan tehdy ty výjevy vymalovat. I když stoprocentně podloženo to není. V historii není nikdy jisté všechno.
Pro jihlavskou veřejnost se zájmem o historii jste vlastně znovuobjevil i místa, o kterých nebylo k dohledání takřka nic. To byla vojenská kaple na Tolstého ulici ve Střední policejní škole.
O té kapli jsem našel pouze zmínku od pana Vilímka v jeho knize I domy umírají vstoje. Kdysi to byla vojenská nemocnice a byla tam vojenská kaple, zřízená v roce 1916. Více se nevědělo. Často pomůže i medializace, v tomto případě právě v MF DNES, kdy se mi pak ozval někdejší restaurátor výmaleb. Další věci jsem dopátral díky pomoci z Rakouska. Takže jsme zjistili, že kapli vymalovali malíři Paul Ikrath a Hans Eduard Kozel. Když jdete více do hloubky, narazíte někdy na nesrovnalosti u věcí, které jsou roky považovány za dané.
Co jste zjistil?
Nedávno jsem začal připravovat na Stříbrném domě na Masarykově náměstí přednášku Životní příběhy jihlavských erbovních měšťanů. V kostele sv. Jakuba je krásná bronzová renesanční křtitelnice z roku 1599, vyrobená v Norimberku, zdobená zlatem s výjevy z Kristova života. Je tam i erb člověka, který to celé zaplatil a potom to tomu kostelu a obci věnoval. Všude se píše, že je to Jakub Seidenmelczer ze Seidenbergu z jihlavského patricijského rodu, který měl v erbu jelena.
Nicméně když jsem si ten erb vyfotil a pak ho porovnával v archivu – jihlavský historik Marzy měl totiž ty erby na pečetích ještě často v rukou, tak je obkresloval – tak srovnání vůbec nesedělo. Protože tam sice jelen byl, ale u Seidenmelczera stál na trojvrší celý pěkný jelen a v klenotu nahoře byla přilba a pštrosí péra. Nic víc. Ale v erbu na křtitelnici je jelen do poloviny, pod ním je šest pruhů a v klenotu jsou také buvolí rohy a celý jelen a stuha s písmeny ISZHB. To mi vycházelo, že ta zkratka znamená jméno Jakub Sule z Hirschbrunnu, který žil ve stejné době. Jednalo se též o velmi bohatý patricijský rod. Původní pramenný zdroj nemáme, nejstarší pramen označující za donátora Seidenmelczera je až z roku 1904.
Osobně se proto domnívám, že se jedná o záměnu z počátku 20. století, poté už to všichni jen opisovali. Konzultoval jsem to rovněž s odborníkem na heraldiku z Národního archívu doktorem Marešem, který se domnívá, že mám pravdu. V této věci nadále bádám, v současnosti překládám pamětní knihu jihlavské fary a uvidím, zda něco najdu.
Našel jste také nesrovnalost u fotografie posledního jihlavského kata.
Když jsem dělal přednášku o jihlavských katech, tak mladý jihlavský historik Václav Nečada mi poslal fotografii posledního jihlavského kata, na kterou narazil už dřív v knize jihlavského historika Antona Altrichtera z roku 1924 o Karlu Hansi Stroblovi, jeho příteli, spisovateli. V knize jsou fotografie Stroblova příbuzenstva a na fotografii v medailonu je napsáno Johan Nessl, poslední jihlavský kat. Tak jsem to používal při přednášce. Nesselovi byli původně katovský rod, nejstarší doložený člen je Fridrik Nössl k roku 1724 a dva potomci rodu se stali čestnými občany města Jihlavy.
Zpětně pak surfuju po internetu v materiálech o čestných občanech města Jihlavy a u jména Alois Hugo Nessl byla fotografie úplně stejná jako u Johana Nessla. Použita byla nejen na webu, ale je i v knize Čestní občané Jihlavy města od Zdeňka Jaroše z roku 2016. Osobně jsem se domníval, že se jedná o novodobou záměnu a na můj dotaz mi z Muzea Vysočiny posléze potvrdili, že mám pravdu, že došlo k omylu. Jde mi jen o to, až se bude opět psát o této rodině aby se ta chyba nepakovala.
Nové zjištění jste udělal i v případě jihlavské vily Palmovka na Znojemské ulici, kde provádíte.
Ano, kolegyně z archivu Hana Žáčková mi donesla zajímavý materiál. V dosavadní literatuře se uvádělo, že brusič skla Bertold Palme budovu dnešní Palmovky vlastnil již od roku 1919. Ale dochované spisy jednoznačně dokazují, že budovu získal až v roce 1945, kdy byl ustanoven národním správcem po odsunutém říšském Němci Richardu Nägelem. Předtím tam byla výrobna vlasových sítěk. Budovu s továrnou projektoval architekt Arthur Corazza.
Když jsem tam měl o Vánocích prohlídku, přišla tam starší paní, více než osmdesátiletá, která tam začínala v roce 1947 po škole a říkala, že Bertholda Palmeho a okolnosti, za nichž budovu do správcovství získal, si pamatuje. V roce 1948 mu to znárodnili, ale nechali ho jako národního správce, zabavili mu to fakticky až v roce 1951.