V pelhřimovské nemocnici Jitka Dejmková během své kariéry zavedla jednotnou zdravotnickou dokumentaci, iniciovala vznik domácí péče při Nemocnici Pelhřimov (DOSANKA), její zásluhou získala nemocnice první akreditaci u Spojené akreditační komise v roce 2008. Podílela se i na otevření a rozvoji rehabilitačního lůžkového oddělení.

„Všechno, co jsem dělala, jsem považovala za svou povinnost,“ říká Dejmková. „Pokud se něco podařilo, tak to nebyla jenom moje zásluha, ale velký díl na tom měli moji spolupracovníci, kteří mi pomáhali,“ míní zdravotnice.

14 fotografií

Celou svou dosavadní kariéru jste zdravotní sestrou. Nechybělo přitom mnoho a byla jste lékařkou...
Když mamka vzpomínala na mé dětství, prý jsem vždycky říkala, že budu doktorkou. Já si to ale nepamatuji. (usmívá se) To, že chci studovat, jsem věděla dávno, ale místo gymnázia jsem zvolila Střední zdravotnickou školu v Táboře. Šla tam moje spolužačka, tak jsem tam chtěla jít taky. (směje se) Na medicínu jsem se hlásila v roce 1974. Zkoušku jsem udělala, ale bohužel jsem přijata nebyla.

Jak to?
Důvodem byl můj původ. Mamka byla dcera kulaka, chodila do kostela a to nás všechny – mě, sourozence i rodiče – poznamenalo. Byla jsem proto ráda, že mě v roce 1974 přijali jako zdravotní sestru do pelhřimovské nemocnice. Nastoupila jsem na chirurgii a po třech měsících jsem byla přeřazena na ARO, kde jsem byla sedmnáct let. Ještě po roce práce v nemocnici jsem se zkoušela dostat na studium psychologie, ale to dopadlo stejně.

Pouze s maturitou jste se ale nespokojila, že?
Na ARO jsem pracovala na lůžkovém jako resuscitační sestra a také na operačních sálech jako anesteziologická sestra. Hned, jak to bylo možné, jsem absolvovala pomaturitní specializační studium ARIP (specializační vzdělávání v oboru intenzivní péče). Dříve bylo toto studium pro sestry jediné možné a probíhalo vždy v IDVPZ (Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví) v Brně. Instituce funguje dodnes. Magisterské studium bylo pouze pro učitelky středních zdravotnických škol.

Jak vzpomínáte na roky strávené na ARO?
Práce byla velice zajímavá a vysoce odborná. Lůžkové ARO bylo v pelhřimovské nemocnici otevřeno jako první v Jihočeském kraji. Tehdy oddělení otevíral pan primář Josef Kubík, který nás sestry všechno učil. Učil nás intubovat, podávaly jsme pod jeho dohledem anestezii, což si v dnešní době už vůbec nikdo nedovede představit - a ani to už není možné. Na ARO byl skvělý kolektiv. Chodili jsme resuscitovat po celé nemocnici, a tím jsme se všichni znali. Bylo také samozřejmostí, že si všichni pomáhali. Když jsme sloužili například noční směnu a bylo potřeba pomoci na chirurgii nebo v ambulanci, šli jsme, a nikdo se nad tím nepozastavoval, nepřišlo mu to divné.

Zažila jste dva odlišné systémy zdravotnictví – před rokem 1989 a po něm. Dají se nějak porovnat?
Před rokem 1989 to byl takzvaný Semaškův model, kdy zdravotnictví řídil kompletně stát. Do systému vkládal - ve srovnání se světem – minimální podíl HDP. Pacient byl podřízen, poskytovatel anonymní, návštěvy ve středu a v neděli, nedostatek léků a pomůcek, chyběla konkurence a zdravotníci byli málo finančně ohodnoceni. Pacient nemohl být aktivní, protože veškeré preventivní programy řídil stát, což byla zase mnohdy výhoda. Byly organizovány kulturní a sportovní akce, můžu zmínit například Churáňovský běh na běžkách. Soutěž byla pro celý Jihočeský kraj. Toho jsem se vždy ráda účastnila, protože sport mám v krvi.

Po revoluci se ale situace dramaticky změnila.
Okresní ústav národního zdraví se rozvolňoval a vznikaly samostatné nemocnice. Zpočátku nebylo vůbec jasné, kdo bude zřizovatel, zda město, nebo kraj. Nově vznikl Kraj Vysočina, čili navázané vztahy a spolupráce, které doposud fungovaly, se přerušily a musely se navázat úplně nové. Novými nemocnicemi v Kraji Vysočina, kde vznikly optimální a profesionální vztahy, byly nemocnice v Jihlavě, Třebíči, Havlíčkově Brodě a v Novém Městě na Moravě.

Od roku 1991 jste působila na pozici hlavní sestry pelhřimovské nemocnice. Jaké povinnosti a zodpovědnosti s sebou funkce nesla?
Především se jednalo o zavádění změn. Před rokem 1989 to byl status quo, změny minimální. Od roku 1989 žijeme ve světě neustálých změn, které se čím dál víc zrychlují. Kdo se nepřizpůsobí, nepřežije. Každý člověk je jiný, někdo je pasivní, někdo aktivní, někdo proaktivní. Já mám to veliké štěstí, že jsem proaktivní člověk, který miluje změny. Je pravda, že čím jsem starší, tím aktivity ubývá, ale pro mě to vždy byla výzva. Mojí povinností bylo nejen vlastní vzdělání, ale motivovat ke vzdělávání i sestry.

Jak vnímáte současné výzvy, jimž čelí zdravotnictví?
Už jsem hovořila o tom, že jsme konfrontováni s neustálými změnami, které se dotýkají zdravotnictví. Změny bychom měli v nejlepším případě předvídat, být o krok napřed, což se neděje. Když je nepředvídáme, měli bychom se jim alespoň přizpůsobovat. To se taky moc často neděje. Někdy mi připadá, že jsme zaspali dobu, nebo to, co se nám podařilo vytvořit, jsme zase nějakým způsobem takzvaně „zazdili“. Nejvíc mě mrzí a často i rozčílí, když slyším, že vzdělávání sester na sedm nebo deset let je nesmysl. Slýchávám: „Dříve studovaly sestry čtyři roky a stačilo to.“

Podmínky v současnosti se pro sestry hodně změnily, že?
Já si pamatuji, když lékař ORL rodil a když ortoped nebo gynekolog píchal uši. Dokáže si to dneska někdo představit? V lékařských oborech se toho hodně změnilo a změny nastaly rovněž v sesterském povolání. Není možné vměstnat učivo sester, které má být evropské nebo mezinárodní, do čtyřletého oboru, kde jsou všechny všeobecné předměty jako matematika, dějepis a podobně. To není možné.

Když je mlha, cítím průšvih, říká oceněná operátorka záchranné služby

Jak byste situaci řešila vy?
Základ je správný, že sestra bude mít odborné vzdělání po maturitě na vyšších zdravotních školách, dvouleté nebo vysokoškolské tříleté. Pravda je, že sestře pro práci bez odborného dohledu stačí jen jedno, nebo druhé, ale ony samy chtějí studovat. Setkávám se v praxi s tím, že sestry mají vystudovanou vyšší odbornou školu a jdou na bakalářské studium, ale přitom jsou osnovy téměř shodné.

Proč?
Nevím, jaký k tomu mají důvod. Buď samy chtějí mít titul, nebo si prodloužit mládí, nevím. Ve vzdělávacím systému bylo uděláno mnoho chyb – od kreditního systému až po různou úroveň vysokých škol. Změny byly příliš rychlé, často v našich podmínkách nereálné, a tím možná vznikla kritika od lékařů, ale i od samotných sester. Sester je nedostatek a to, co jsme dlouho budovali, tak nějak mizí. A na ministerstvu zdravotnictví dnes není nikdo, kdo by byl vizionář a zvedal prestiž sesterského povolání. Sestry dnes nemají ani vlastní komoru, ze zdravotnictví odcházejí a ministerský návrh rozdělení vzdělávání na 4+1 rok to nevyřeší – a vlastně ani neřeší.

Je tedy systém nastaven špatně?
Měli jsme dobře nastavené osnovy vzdělávání, propojené s praxí. Snažili jsme se pracovat formou ošetřovatelského procesu. To znamená, aby sestra sama nejen byla k ruce lékaři a dělala lékařské věci, ale aby ona sama vykonávala základní ošetřovatelskou péči a sama si za ni zodpovídala.

Zdravotní sestry se ve virtuální realitě učily, jak říkat nepříznivé zprávy

Co byste doporučila začínajícím zdravotním sestrám?
V dnešní době, všichni to vidíme, máme moderní nemocnice, skvělé vybavení. Chybí však zdravotníci – a to je ta předvídatelnost. Přitom práce sestry je tak nádherná a pestrá. Dříve sestra plnila jen ordinace lékaře, dnes zodpovídá za rozsáhlou ošetřovatelskou péči, prevenci i vysoce odbornou péči. Někdo dělal anketu u sester, jaká by sestra správně měla být. Výsledek byl: vzdělaná, empatická, vstřícná, loajální, rozhodná, usměvavá, s uměním komunikace, prostě profesionální.

Je to všechno ale možné skloubit do jedné profese?
Jako jsme rozdílní my, tak jsou rozdílní pacienti. A když přicházejí vytržení ze svého sociálního prostředí, tak tohle všechno chtějí po sestře, ale je toho na jednoho člověka opravdu hodně. Přeji sestrám, aby přes nelehké úkoly chtěly, aby uměly, dále se kvalitně vzdělávaly a aby mohly své znalosti uplatnit v praxi. Protože tam mají široké pole působnosti. Nejen provedenou práci administrovat, ale hlavně pobývat co nejvíce s pacientem, který na to čeká.

A co byste do budoucna přála českému zdravotnictví?
Aby ti, kdo ho řídí, lépe předvídali změny, které se na nás hrnou. A přizpůsobili tomu všechno, od vzdělávání, ocenění zdravotníků až po zvýšení prestiže.

Letos byla Jitka Dejmková jednou ze sedmi osobností nominovaných na prestižní Cenu Alice Garrigue Masarykové za významný přínos českému ošetřovatelství.

Letos v Nemocnici Pelhřimov slavíte padesát pracovních let. Jak se vám daří skloubit kariéru se soukromým životem?
Člověk musí být hodně aktivní, chtít a také umět vše skloubit. Hlavně mám ale úžasného manžela, který mě v mých aktivitách vždy podporoval, nebo jim alespoň nebránil. Když bylo potřeba, postaral se o děti. No a oba jsme se snažili dětem maximálně věnovat, sportovat s nimi každou volnou chvíli, ve všem je podporovat. Strašně rádi jsme jezdili na hory, strávili jsme vždycky minimálně čtrnáct dní v zimě na lyžích, v létě na chalupě a pak u moře. Když se chce, jde všechno.

Kde berete energii a inspiraci pro aktivní životní styl a práci ve zdravotnictví?
Energii mám danou geneticky. Vždy jsem byla aktivní, někdy až moc. (smích) Snažím se nestresovat. Nestresovat se tím, co nemohu ovlivnit, protože je to zbytečné plýtvání času. I když mám vystudovaný management, zde platí „sladká teorie a krutá praxe“. Stále se učím – například řídit svůj čas. Snažím se zabývat tím, co je pro mě důležité, vše nepodstatné je ztráta času. Snažím se najít čas pro sebe, na věci, co mám ráda, tedy na cestování, poznávání nových krajů, zahradu, rodinu. Někdy se mi to daří více, někdy méně.