Dělali jsme pro nejluxusnější hotely, říká sklenář. Po půl století končí - regiony.impuls.cz

Dělali jsme pro nejluxusnější hotely, říká sklenář. Po půl století končí

  10:20
Nechat si zasklít okno, zarámovat obraz nebo uříznout a nalepit zrcadlo. Kdo na Brodsku a Jihlavsku potřebuje sklenáře, ví kam se obrátit. Málokdo však tuší, že Sklenářství Slanina plnilo zakázky po celé republice a mimo jiné i pro ty nejprestižnější pražské a lázeňské hotely. Nyní podnik po více než půl století končí.
Sklenářství po půl století končí | (1:07) | video: iDNES.tv

„Sedím tady na tom místě už třiapadesát let, nastoupil jsem hned po vyučení. Po vojně ve svých jednadvaceti letech jsem se tu stal vedoucím a to mi zůstalo dodnes. V únoru mi ale bude devětašedesát, pět let už mám být v důchodu,“ vysvětluje majitel zavedeného podniku Milan Slanina. O konci zavedeného podniku informuje na webových stránkách i v médiích.

Pane Slanino, povězte, není vám trochu líto, že po takových letech vaše podnikání opravdu končí?
Je. Strávil jsem tu celý život a popravdě nevím, jak bez toho vydržím. Ale už mám nějaký věk. Pořád jsem si myslel, že někdo přijde a bude chtít pokračovat. I lidé v mém okolí to čekali. Ale nikdo se nenašel.

Milan Slanina

  • V zimě mu bude 69 let, narodil se v únoru 1956.
  • Má devět sourozenců, je nejmladším z deseti dětí.
  • Vyučil se sklenářem, v havlíčkobrodském sklenářství působí od roku 1971, po vojně se stal jeho vedoucím.
  • Po roce 1990 podnik v privatizaci koupil, od té doby podniká pod svým jménem.
  • Na konci listopadu jde do penze, oba jeho provozy v Havlíčkově Brodě i v Jihlavě skončí.
  • Žije ve Štokách na půl cesty mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou.
  • Má ženu a dvě dospělé dcery.
  • Jeho velkým koníčkem je hudba. Vedl taneční kapelu Amix, nyní řídí dechovou hudbu Sklenařinka, kde zpívá i jeho žena a jedna z dcer.

Nemáte žádného následovníka, který by od vás řemeslo převzal?
Nemám syna, který by pokračoval. Mám dvě dcery, obě jsou učitelky. Ony v tomto podnikání pokračovat nebudou. Protože být zaměstnán ve státní sféře a oproti tomu řešit vše jako soukromník od A do Z, to je velký rozdíl.

To se nenašel ani nikdo z vašich kolegů a spolupracovníků, kdo by podnik převzal?
Věděl jsem už dopředu, že ke konci podnikání bude muset jednou dojít. Proto jsme poslední roky snižovali počet zaměstnanců a utlumovali činnost, i když zakázek by bylo dost. Sklenářství jsem postupně zmenšoval až na současných šest lidí. Ti, co tady zůstali, konce litují. Ale nikdo z nich to převzít nechtěl. Nechtěli mít na krku provoz, práce a hlavně lidi.

Vzpomenete si ještě na své začátky? Nastupoval jste v roce 1971, to práce sklenáře musela vypadat v mnohém jinak, než je tomu dnes...
To se podíváme úplně do jiného století. (smích) Na sklenářské řemeslo byly jiné požadavky. Tenkrát to skutečně bylo tak – a to koluje v mysli lidí dodnes –, že sklenář řeže skleněné desky a zasklívá okna. Že když se doma rozbije nějaká skleněná tabule, zajedete si to tam nechat opravit.

Ano. Přiznávám, že takovou představu jsem měl taky…
Ono to tak skutečně bývalo. Jakmile přišel vítr, stará klasická nezajištěná okna dvakrát bouchla a vysypala se. Každý den jsme tu při větru měli dvacet třicet oken na zasklení. Zákazníci si nechávali vyrábět špaletová okna do novostaveb. Zasklívali jsme ve fabrikách nebo JZD. Když totiž v létě ve vedru nešla okýnka v halách otevřít, jednoduše je zaměstnanci rozbili. Později se hodně zasklívaly skleníky. Vyfasoval jsem do kožené tašky přes rameno kytovací nůž, řezací kolečko, kladívko a vysekávač na starý kyt. Na dílně byl jen kamenný brus a to bylo veškeré nářadí, s kterým jsme dělali.

Předpokládám, že dnes je celý obor někde úplně jinde…
Ohromně se posunul. Začalo to v devadesátých letech, kdy šikovní truhláři začali vyrábět dřevěná eurookna. My jim do nich dodávali izolační dvojskla. Koupili jsme kvůli tomu složitou technologii z Francie. Dvojskla, trojskla, dělali jsme je tu patnáct let. Mezitím se začalo používat kalené sklo. To zcela změnilo strukturu sklenářství.

Vysvětlíte jak?
Kalené sklo bylo uzpůsobené k tomu, že je z něho možné dělat prosklené stěny, zábradlí, sprchové kouty, skoro všechno. To se vyrobí skleněná tabule, vyvrtají se do ní patřičné otvory a pošle se do kalicí pece. Tam se zahřeje na 600 stupňů a bezpečným způsobem se opět zchladí. Když se pak rozbije, rozpadne se na krupici. Právě tato bezpečnost, kterou dřív u skla nikdo neřešil, umožnila využívat sklo i jinde, než jen do oken. Vývoj šel dál a my začali dělat sprchové kouty, na které jsme se poslední dobou specializovali. V tom jsme se dostali úplně na špici.

To jste však musel neustále jít s dobou, sledovat nové trendy, učit se a investovat do patřičných technologií na zpracování…
Jistě. Kdo se zastavil, zkrachoval. Já neustále šel dopředu. Mám takovou povahu. Vždy chci jít dopředu, posouvat se, neustrnout.

Když se řekne sklenářství, zní to trochu obyčejně a starobyle. Neodpovídá to tomu, o čem to odvětví dnes je. Nové firmy už si ani tak neříkají. Dávají do názvu slovíčka glass, group a podobně. Sklenář je podle lidí šmudla, který někde něco zasklívá.

Milan Slanina

Myslíte, že to máte vrozené? Nebo vás to naučily až zkušenosti z podnikání?
Já byl nejmladší z deseti dětí. Když jsem se narodil, otci bylo 48 a mamince 47 let. Oba zemřeli, ještě než mi bylo dvacet. U nás se muselo makat, makat a makat, musel jsem si vše vybojovat. Vždy jsem to chtěl dotáhnout výš. Asi odtud to pochází. Dokonce jsem přeskočil jednu generaci.

Počkejte, jak to myslíte?
Měl jsem některé sourozence mnohem starší. A tak se mi stalo, že do školy do jedné třídy jsem chodil se svými synovci. Já byl na základní škole, už jsem byl strýc a o generaci mladší synovce jsem měl ve stejném ročníku.

Řekněte, jak za socialismu v Brodě fungoval sklenářský podnik?
V Brodě existoval jeden velký státní podnik, kterému se říkalo komunální služby. Ty měly ředitelství v budově na Pražské, kde dnes sídlí sociálka. Pod ním byla odloučená pracoviště jako popeláři, prádelny, čistírny, kominíci, pohřební služby i třeba sklenáři. Byla to samostatná pracoviště. Já se vrátil po vojně a ve svých jednadvaceti letech jsem byl ustaven šéfem sklenářského provozu. To mi do budoucna hodně pomohlo.

Co se dělo po změně režimu, po roce 1989?
Revoluce přišla, když mi bylo třiatřicet. Zatímco ostatní vyčkávali, co bude, já si hned na jaře 1990 zažádal o živnostenský list. A až vyhlásili malou privatizaci, šíleně jsem se zadlužil a tento areál za 850 tisíc koupil. To byla tenkrát obrovská suma. Ale zvládl jsem to. Pracovníkům jsem nikdy ani jeden den nedlužil mzdu. Na to jsem hrdý.

Uspěli s kosmetikou „na koule“. Nemá to být jen dárek ze srandy, říká šéf firmy

Kdy zažilo Sklenářství Slanina období své největší slávy?
Začínali jsme v roce 1990 s osmi pracovníky. Pak jsme se neustále rozrůstali. Až jsme dělali veliké kšefty po celé republice. Dostali jsme se na 23 zaměstnanců. Neznám sklenářství, které by bylo tak velké. Opravdu jsme byli jedno z nejvyhlášenějších sklenářství v republice. Však také kluci jezdili neustále na montáže, všude možně.

Které zakázky by se daly řadit mezi nejvíce prestižní?
Když jezdím po Praze a vidím hotely, možná v polovině z nich jsme dělali. Velkou zakázku jsme měli třeba v hotelu Alcron. Instalovali jsme do zhruba dvou set pokojů velké zrcadlové stěny. Byly fazetové, vrtané, nebyla to snadná práce. Zadávali to tenkrát Francouzi, a ti byli hodně přísní. Dělali jsme i v hotelu Fórum, v Paláci kultury nebo v sídle České spořitelny. Naše práce je vidět i v těch nejluxusnějších hotelích v Mariánských Lázních nebo v hotelu Alexandrie v Luhačovicích. To asi ani Broďáci netuší. Ti znají jenom ty naše běžné sklenářské služby. (smích)

Pane jo, tak to jsem ani já nevěděl…
Ono když se řekne sklenářství, zní to trochu obyčejně a starobyle. Vůbec to neodpovídá tomu, o čem to odvětví dnes je. Však nové firmy už si ani tak neříkají. Dávají do názvu vždy slovíčka glass, group a podobně. Sklenář je podle lidí šmudla, který někde něco zasklívá. (smích)

Jak si firma vedla v posledních letech? Máte pro mě ještě nějaké podobné překvapení?
V té nejnovější éře jsme přišli s výrobou prosklených sprchových koutů. Stali jsme se s nimi v republice špičkou. Spolupracujeme s velkými developery. Sprchové kouty jim dodáváme na míru. V nových domech už je hodně skleněných prvků, takže děláme i skleněné stěny, zrcadla, zábradlí. A v posledních letech se hodně rozšířil zájem o skleněné zastřešení pergol. Lidé začínají zjišťovat, že polykarbonát není ono. Je to plast, který se špiní, trpí UV zářením, tvrdne. Sklo ale zůstane stejným sklem i za padesát let.

Práce se sklem a skleněnými tabulemi je Milanu Slaninovi vlastní už více než půl století.

S rozšiřováním nabídky sklářských prvků musí jít ruku v ruce i nutnost investovat do nových strojů, že?
Není všechno ve strojích. Dnes existuje nějaký základ, který dokáže udělat skoro vše. Jsou ale i špičkové mašiny, které naprogramujete a ony se o vše postarají samy. Dnes je spousta firem, které si takové vybavení i třeba díky dotacím pořídily. Jenže pak přijde zákazník, má nějaké nestandardní představy a zjistí, že ta firma v moderním areálu neumí improvizovat, nezná řemeslo a třeba ani nedokáže uříznout sklo. Z některých sklenářů se tak stávají spíš programátoři.

Areál, který máte v Havlíčkově Brodě u železniční trati v Humpolecké ulici, k těm úplně nejmodernějším nepatří. Co s ním bude dál? Prodáte ho?
Za poslední dva roky se na něj ptali dva zájemci. Ale chtěli spíše jen koupit budovu a hlavně pozemky uprostřed města. Kupovali by to s jiným úmyslem, než je pokračování služeb. Moje dcera má hned vedle dům, tak jsem to takto prodávat nechtěl. Pokud by zájemcem byl seriózní kupec, řemeslník, kterého znám, a chtěl tu s nějakým řemeslem pokračovat, asi bych neváhal. Ale k tomu nedošlo.

Takže si areál ponecháte prázdný a nevyužitý?
Před rokem jsme dělali pro jednu pražskou firmu – developera. Staví velké stavby a chtěl by řemeslo uplatnit pro svoje potřeby a pro své partnery. Naše sklenářství by nemělo charakter služeb, ale sloužilo by pouze jako výrobní závod. Už půl roku tu mají manažera, který výrobu sleduje. Na konci roku si odkoupí mašiny, předám mu know-how...

… a začnete si užívat důchod.
Ještě ne úplně. Měl bych tu firmu v oblasti sklenářství zastupovat. Budu jim technicky radit, měřit, počítat. Měl bych být jakýsi technický konzultant.

Dveře nemusí mít vždy kliku, říká šéf Sapeli. Jedny má doma i režisér Hřebejk

Ale na koníčky vám konečně zbude víc času, ne? Jste znám i jako vynikající kapelník...
Máme s manželkou odehráno mnoho let. V kapelách jsem hrál od jednadvaceti let. Po dvanácti letech zemřel tehdejší kapelník a já to vzal po něm. Měli jsme kapelu Amix, hráli jsme na plesech a zábavách. Se ženou jsme takhle odehráli 1 700 nocí. Jenže pak přišel covid, zastavil muziky, tak jsme s Amixem skončili. Ale už od roku 2004 máme paralelně Sklenařinku. To je spíš dechovka, která nás teď hodně baví. Hrajeme pro seniory, jezdíme po domovech důchodců nebo městských akcích. Už to nejsou noci, jsou to odpoledne. A posluchači? Ti jsou stejně staří jako my. Je jim jedno, kdo hraje, hlavně že to hraje. (smích)

To vám muselo spolykat spoustu času. Jak to šlo skloubit s podnikáním?
Já si vždy myslel, že jsem pracovitý, ale dcery mi říkají, že jsem až nemocný. (smích) Mladší generace se k nám starším svou pracovitostí nikdy nepřiblíží. A u mě nezůstalo jen u hudby. Miluju i sport, jezdím na hokeje a fotbaly. A mám velkou zahradu se skleníky, pěstuju rajčata a zahradničím. Je to skvělá relaxace. Obleču montérky, jsem na zahradě, skvěle si vyčistím hlavu. A se ženou chodíme na procházky. Těch dvanáct tisíc kroků každý den musíme mít.