Jelínek, který při své cestě na Třebíčsko tehdy MF DNES poskytl rozhovor, se v blízkosti pravoslavného kostela, kde zahynuli parašutisté po útoku na Heydricha, pohyboval sám už jako kluk za války. Tedy ještě dlouho předtím, než hrál Kubiše. „K tomu kostelu jsem měl velmi blízko, protože jeden z mých strýců bydlel na Karlově náměstí. Brzy po atentátu jsme mohli vidět z jeho balkonu ve třetím patře na to ostřelované okénko u krypty. Velmi živě si to pamatuju. Všichni kluci jsme už tehdy chovali velký obdiv k činu těch parašutistů,“ vzpomínal herec.
Dobře si pamatoval i listonoše, který pak obcházel domy s fotografiemi předmětů spojených s atentátem. Bylo na nich kolo, aktovka i plášť. „Listonoš se ptal, jestli někdo ty věci poznává. Velmi živě se mi vybavuje atmosféra strachu, která v té době panovala. Myslím, že i tohle se podařilo ve filmu autenticky znázornit. Třeba i tu atmosféru pohřbu Heydricha. Nebo jak Láďu Mrkvičku, který hrál Gabčíka, upozorňuje ten mladý chlapec v pražské ulici, že je třeba smeknout před německou vlajkou. Protože on to jako parašutista nevěděl,“ popisoval Rudolf Jelínek.
Od premiéry filmu Atentát už letos uplynulo 60 let. Herci se tenkrát na natáčení pečlivě připravovali. „Měli jsme záznamy tréninkových deníků parašutistů. Třeba u Kubiše tam byla poznámka, že měl pomalé zacházení s výbušninou. To je paradox, když víme, jak postupoval při atentátu. Měli jsme také k dispozici instruktora, který prodělal výcvik ve Skotsku,“ prozradil Jelínek.
„Střepina se mihla kolem mé hlavy“
V šedesátých letech v době natáčení vypadala „Heydrichova“ zatáčka ještě přesně jako v době atentátu, což už dnes nevypadá. V záběrech se tedy mohla opakovat situace tak jako během skutečného atentátu. „Tehdy střepina při výbuchu zranila Kubiše. Když jsme točili, tak u zadního kola automobilu byla připravena roura s náloží. Při první klapce se exploze zdála panu režisérovi málo výrazná. Dal proto pokyn, aby se nálož zdvojnásobila. Přesto nebyl ani s další klapkou úplně spokojený. Takže pyrotechnici nálož ztrojnásobili. Jenže to už trubka nevydržela a roztrhla se. A jedna střepina z té trubky se mihla kolem mé hlavy a zasekla se do sloupu za mnou,“ vybavil si herec dramatický moment.
Záběry v kostele a v kryptě naopak nenatáčeli v autentickém prostředí. Vše vznikalo v ateliéru, kde byl i bazén. Kolem něj postavili filmaři kryptu. Kostel byl postaven zase v jiném ateliéru. Nebylo možné točit ve skutečném kostele, protože se natáčela i střelba a částečná demolice.
Rudolf Jelínek se díky filmu Atentát dostal poprvé za železnou oponu. „Byli jsme pozváni na promítání do Helsinek, což byl pro mě veliký zážitek. Mohl jsem porovnat socialismus a kapitalismus. Na promítání tam byla vdova po Heydrichovi, kterou identifikovali novináři. Po představení byla tisková konference, na které ona prohlásila, že to bylo všechno jinak. Její tehdejší manžel však tiskovou konferenci ukončil prohlášením: Češi ale asi nejlépe vědí, jak to tehdy bylo.“
Herec zavzpomínal i na osvobození v roce 1945, které zažil jako kluk. Popisoval kupříkladu svého tehdejšího souseda, který na sebe pátého května 1945 oblékl uniformu a začal se chovat jako československý voják. „To by zřejmě Jan Kubiš nikdy neudělal, protože on bral přísahu Československé republice smrtelně vážně. Tehdy jsem také poprvé slyšel naši státní hymnu. To byl silný zážitek i pro desetiletého kluka, ačkoliv jsem ještě nevěděl, co je to za hudbu. To jsem se dozvěděl až později. Dodnes cítím zvláštní chvění, když si na to vzpomenu,“ přiznal. Rudolf Jelínek viděl v roce 2012 rodný Kubišův dům ještě jako ruinu.
Rok poté už byl vzorně zrekonstruován a stálou expozici týkající se významné dějinné události do něj umístil Vojenský historický ústav.
