Za sebou má už koncerty po celém světě i pedagogickou kariéru, která nyní bude pokračovat v Základní umělecké škole (ZUŠ) Františka Drdly ve Žďáře nad Sázavou, kde má žáky od září vyučovat kromě hry na varhany i hře na klavír a klavírní improvizaci.

Do Nového Města na Moravě, kde má kořeny, se Ondřej Horňas s rodinou letos přestěhoval z Prahy.

6 fotografií

Bylo těžké opustit Prahu, kde je pro hudebníka nejspíš i víc pracovních příležitostí?
To město je skvělé, kulturní, líbilo se nám tam. Jak ale přišla rodina a děti, přestala nám už Praha vyhovovat. A jelikož i manželka pochází z mého rodiště, ze vsi kousek od Nového Města, shodli jsme se na návratu ke kořenům, do přírody a většího klidu. Přestěhovali jsme se letos v červnu. Zajímavé bylo, že moji pražští žáci to vzali v pohodě, většina mi řekla, že můj odchod naprosto chápe. A v dnešní době už naštěstí není třeba být v Praze, aby člověk mohl budovat kariéru. Na koncerty lze jezdit odkudkoliv.

Vaše hudební začátky jsou tedy spojené s Novým Městem?
Ano, začínal jsem tam klasicky v nějakých sedmi osmi letech na „zušce“. Tam mě tedy napoprvé nevzali – pro nedostatek talentu (smích). Naštěstí jsem byl zapsaný jako náhradník, a když se jeden přijatý žák stěhoval, mohl jsem nastoupit. A stejně jako většina varhaníků jsem se nejprve učil hrát na klavír.

Jak jste se pak dostal k varhanám?
Cesta vedla přes varhaníka, který hrával v novoměstském kostele, kam jsme chodili. Musel tehdy na nějakou operaci, takže dlouhodobě nemohl svoji funkci zastávat. A moje maminka mě tak trochu dotlačila do toho, abych jej zastoupil. To mi bylo kolem třinácti let. Jinak hudbu máme v rodině. Například můj strýc je varhaníkem v Křižanově. A z maminčiny strany se muzice věnuje většina členů rodiny.

Varhany u vás tedy zvítězily, když jste řešil další studium?
Když jsem se rozhodoval, kam po základní škole, zvolil jsem nejprve jistotu gymnázia. Po dvou letech u mě ale přece jen převážila hudba a přestoupil jsem na konzervatoř. Následovala vysokoškolská studia v Brně a Praze, včetně stáží v cizině.

K varhanám jste se dostal přes klavír. Je těžké přejít z jednoho nástroje na druhý?
Některé věci jsou u obou nástrojů podobné, nebo i stejné. Třeba prstová technika, která je velmi důležitá. Pak jsou tam ale i nové věci – u varhan musíte k prstům na rukou přidat hodně i nohy a ovládání pedálu.

Varhany na mě působí jako robustní, těžký nástroj. Potřebujete k jeho ovládání i hodně síly? Nebo je náhoda, že mezi varhaníky dominují muži?
Každé varhany jsou jiné. Existují nástroje, na něž musíte jít opravdu s větší silou, takže křehké dívky pak samozřejmě mají problém. Vždy ale záleží na konkrétních varhanách, respektive jaké mají spojení mezi tónem a píšťalou. Jsou exempláře, kde je vše vedeno mechanicky, tedy pomocí táhla a dřeva, to potom jde poměrně těžko. Celou tu cestu tónu musíte v podstatě odpracovat prstem. Naproti tomu varhany elektrické – tam jenom zmáčknete klávesu, stiskne se magnet a cesta k píšťale probíhá přes kabely. Úhoz tudíž není zdaleka tak těžký jako u mechanické verze.

Na jakém nástroji trénujete vy?
Doma cvičím na digitálních varhanách. Jsou elektronické, nemají píšťaly. Tato verze je v podstatě nutností. Klavír v bytě vždy někde umístíte, u varhan to tak snadné není. I díky tomu ale šly digitální varhany co do úrovně hodně nahoru, k dispozici jsou skutečně kvalitní nástroje. Když si doma něco nahraji a pak vám to pustím, nepoznáte, zda jsem hrál na elektronické varhany doma v obýváku, či na skutečný nástroj někde v katedrále.

Kolik stojí digitální varhany?
Mě vyšly na necelých 200 tisíc korun, ale existují samozřejmě levnější i dražší nástroje. U velkých píšťalových varhan jde ale cena až ke sto milionům.

Není těžké z takového moderního zařízení přejít na nějaký prastarý, mechanický nástroj?
Každé varhany jsou originál – je to vždy trochu překvapení, jak se na nich bude hrát. To u klavíru zahrajete na jakýkoliv nástroj více méně cokoliv. U varhan se ale rozsah kláves může dost lišit, takže určité skladby by na některých exemplářích prostě zahrát ani nešly. I proto si na nějaké koncerty vozím raději své digitální varhany. To je i případ mého sobotního koncertu v kostele na žďárské Zelené hoře, kde budu hrát Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Ta by se na tamních varhanách zahrát nedala.

Víte, kolik lidí u nás varhanickými obory projde? A jaké pak mají šance na uplatnění?
Bavíme-li se o vysokých školách, které jsou u nás dvě – v Praze a Brně, tak to odhaduji na jednotky lidí ročně. Když jsem to na magisterské studium v Praze zkoušel já, hlásilo se nás pět. Konzervatoří je ale samozřejmě víc. Po škole se lze stát varhaníkem v kostele, ale takových míst, kde by to člověka uživilo, je u nás jen pár. Většina absolventů se věnuje pedagogické činnosti, třeba na ZUŠ. Někteří hudebníci volí i koncertování, případně se to snaží kombinovat. To je i můj případ.

Kde všude už jste vystupoval?
U nás po celé republice. A co se týče zahraničí, tak třeba v Německu, Rakousku, Francii, na Slovensku. Dvakrát jsem vyjel i do Ameriky a v říjnu mě čeká Amerika potřetí, asi desítka koncertů, na což se velice těším. Hrát budu například v Richmondu či ve Washingtonu.

Je pro českého hudebníka těžké se do zámoří dostat? Máte někoho, kdo vám akce domlouvá?
Koncerty si domlouvám sám, rozesílám e-maily, oslovuji potenciální zájemce. Člověk se ale samozřejmě musí nějak prezentovat, což v mém případě znamená mít webové stránky, nějaké ukázky práce, nahrávky. Dnes však nestačí být „pouze“ hudebník, byť dobrý, a umět skvěle zahrát například Bacha. Musíte mít nějaký projekt, něco, čím se odlišíte od ostatních, čím zaujmete.

To je ve vašem případě co?
Já se věnuji transkripcím klasických orchestrálních skladeb, přepsaných do formy pro varhany. Aktuálně takto koncertuji s Dvořákovou symfonií Novosvětská a Beethovenovou Osudovou. Postupně si chci portfolio skladeb doplňovat.

V Americe jsou varhanní koncerty oblíbené? Kdo na ně chodí?
Na rozdíl od Česka, kde se konají spíš nárazově, jsou tam hodně zavedené koncertní série. Například od září do června, každý pátek, se tam v nějakém kostele odehrává koncert. Zajímavé je, že trvá třeba jen půl hodiny – u nás to bývá minimálně dvojnásobek. Konají se navíc během polední pauzy, takže lidé si v Americe mohou z práce odskočit za kulturním zážitkem.

Takže taková duševní potrava, místo oběda?
Jak se to vezme, oni si totiž klidně vezmou jídlo do krabičky s sebou a nají se při koncertě (smích). Možná to zní divně, ale na druhou stranu – proč ne? To je prostě Amerika.

Jak náročná je příprava na koncerty? Kolik času vám zabere?
Zásadní faktor je, zda jde o přípravu s dětmi, nebo bez dětí (smích). Třeba svůj absolventský program na vysoké škole jsem cvičil necelý rok. Razím postup, že každá skladba se musí v člověku trochu uležet, má svůj čas. Nejsem zastáncem toho, že se něco spíchne horkou jehlou pár dní před koncertem.

Zmínil jste cvičení s dětmi. Jde to vůbec?
Pokud je člověk doma sám, může v podstatě cvičit celý den, samozřejmě s pauzami. S dětmi se člověk nemůže plně soustředit, musí pořád myslet na dvě věci zároveň. Děti navíc ten nástroj dost zajímá a láká. Takže směřuji většinu přípravy na noc. Chce to ale dost sebezapření a vůle. V jedenáct večer bych nejradši zapnul televizi, otevřel si lahev vína a natáhl se na gauč, ale místo toho si vezmu sluchátka, sednu k varhanám a jdu cvičit.

Od září začínáte učit hru na varhany na žďárské ZUŠ, jde tam o nový obor. Byl o něj zájem?
Z varhaníků mám zapsané čtyři žáky, další i na klavír a klavírní improvizaci, jež budu také vyučovat.

Jaký je vůbec vhodný věk pro začátek hry na varhany?
Je dobré – i obvyklé –, když to děti vezmou nejprve přes klavír, kde se naučí základní techniku. Takže třeba od nějakých těch sedmi let. Dá se ale samozřejmě začít i přímo varhanami, jen se tedy hodí, když žáci aspoň dosáhnou na pedály; takže například kolem devátého roku.

Přijde mi, že dost lidí má varhany spojené jen s kostelem, liturgickými skladbami. Vy ale dokazujete, že to tak není...
Vůči tomuto nástroji opravdu panují trochu předsudky. Dost laiků ho vnímá poněkud archaicky. Přitom je to všestranný nástroj, s nímž můžete velice dobře suplovat orchestr. Lze na něj zahrát plno věcí – od klasiky až po filmovou hudbu. A když jsme u filmu, tak třeba hudba z Hvězdných válek zní na varhany fakt skvěle! Fascinuje mě také, že žádné varhany nejsou stejné. Mají samozřejmě nějaké podobné rysy, ale přesto je každý nástroj jiný.

Jakou hudbu si pustíte, když relaxujete nebo třeba jedete autem?
Hodně poslouchám klasiku, ale mám pochopitelně i nějaké oblíbené kapely. Občas jedu s kamarády i na metalový festival. A pak mám hodně rád právě filmovou hudbu.

Nebyla by právě filmová hudba inspirací na další koncerty? To by určitě zlákalo hodně lidí...
To možná ano, ale má to dvě úskalí. Jen málokterá filmová hudba je vhodná do kostela. Například Hvězdné války by tam asi neprošly. A hlavně je velmi složitá na transkripci. Pokud si vezmete třeba Händela (Georg Friedrich Händel, německý hudební skladatel – pozn. red.), tak tam máte nějaké čtyři hudební nástroje – to se dá pro varhany krásně přepsat. Ale když si představím filmovou hudbu například Johna Williamse, tak tam je nástrojů klidně dvacet. Je to tedy složité, ale nikoliv nemožné a chci se tomu věnovat. Musím ale nejprve nasbírat dost zkušeností.

A jak odpočíváte, když se zrovna nevěnujete hudbě?
V Praze moc prostoru na koníčky nebylo, ale co jsme se vrátili na Vysočinu, začínám se k nim pomalu vracet. Takže bych se rád zase věnoval jízdě na kole, víc vyrážel do přírody, sportoval. Ale plánuji samozřejmě i koncertovat, bez toho by to nešlo.