Vřelý vztah k přírodě měl Zdeněk Benák od mládí. Vystudoval zootechniku na zemědělské škole, víc se však zajímal o krajinářství. Čím dál víc ho trápil zánik původních vesnic a políček, které nahradily nedozírné lány scelených polí. Navrátit jim někdejší podobu, to byl jeho sen.

Na plnění snů si však musel počkat až prakticky do penze. „Dřív nebyl čas. Stavba prvního baráku, druhého, třetího. Mezitím mi zemřela žena a mně zůstaly na krku čtyři děti. Do toho práce v mlékárně,“ líčí.

13 fotografií

Až v důchodu je na podobné „opičárny“, jak jim sám říká, času dost. Za posledních šest let ve volné krajině zbudoval už šest tůní. Nebo klidně jezírek či mokřadů, jak je komu libo. Poslední dokončil teprve před pár týdny. Vše na svých pozemcích. A výlučně za své peníze.

„Samozřejmě, všechno něco stojí. Ale třeba takový hokej je určitě dražší záliba, stejně tak cestování po světě. Anebo každodenní chození na pivo,“ směje se. „Jak říkám, když je potřeba udělat jezírko, i děravá střecha musí počkat,“ dodává v nadsázce.

Změna pomůže podmáčeným pozemkům

Vybudovat ve volné přírodě takový mokřad není v podání Zdeňka Benáka nic složitého. Vytipuje vhodné místo, ideálně, kde teče nebo alespoň velice často stojí voda. Domluví se s majitelem pozemku. „Tedy, že já dám sám sobě svolení,“ vysvětluje se smíchem Benák. Zaúkoluje bagristu a za pár hodin až dní je hotovo.

O to základní se postará sama příroda. Vybagrovanou prohlubeň naplní vodou, což ve většině případů pomůže podmáčeným pozemkům v okolí. Kolem dokola do roka vyroste tráva, rákosy a často i vodní rostliny. A takový kout si brzy najdou obojživelníci, hmyz a po nich i vodní ptáci. Rádi se v takovém ráji, místo něhož ještě nedávno bylo vlhké pole, zabydlí.

„Chce to do začátku něco peněz. Ale není to nic hrozného. Větší jezírko mě stálo kolem třiceti tisíc, ta menší jsou až o polovinu levnější. Nejvíc záleží na tom, co si řekne bagrista,“ usmívá se Benák.

Tím to však nekončí. O mokřad je třeba se i dále starat. Hlavní je nenechat rozrůst náletové dřeviny, aby se voda neznečistila spadanými listy. Pomůže občasné prosekání rákosu i zkrácení travnatých porostů na březích. Žáby pak dosáhnou na potravu snáze než v zarostlém houští.

Cenné mokřadní louky na Jihlavsku se dočkají péče, ochránce podpořil kraj

„Většinu prořezání dělám v zimě, když mrzne a na tůni je led. To klidně jedu na místo i čtyřikrát za den. A mokřady v lese, které mám těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, je třeba udržovat důkladněji. Tam si nechávám poradit i od správy CHKO,“ popisuje Benák.

Aby to někoho nezmátlo. Zdeněk Benák žije v Poříčí u Přibyslavi. Jeden větší mokřad má kousek od domu. Vypadá skoro až jako rybník. V něm jsou zasazené budky pro kachny a vodní ptáky, jejichž výroba patří k dalším ze zálib milovníka přírody. Za dalšími však cestuje na své pozemky přes Havlíčkovou Borovou až za Slavětín a Oudoleň, což je téměř patnáct kilometrů daleko.

Těší ho, že se vodě v krajině věnuje pozornost

O jeho nezvyklé zálibě už ví příbuzenstvo. Rodina ji respektuje, je s ní tak nějak smířena. A její členové dokonce hodlají služeb zkušeného budovatele mokřadů a tůní využít. Žádají po něm pomoc při budování obdobných záležitostí na svých pozemcích. Je pravděpodobné, že už na konci roku k dosavadním šesti Benákovým tůním přibudou další.

„Už se o mně ví, kontaktují mě i další zájemci. Dokonce jsem byl za jedním v České Kanadě. Má na to ideální louku, kde je z obou stran voda a plno kamenů, které já velice rád využívám,“ přiblížil Zdeněk Benák.

Poradit ostatním dokáže i přesto, že na počátku ani on sám nic moc o mokřadech nevěděl. Všechno si hledal na internetu. Je tak doslova zhmotněnou definicí samouka. „Informací je plno, jsou dobře dostupné. Jen je potřeba je trochu filtrovat, názory jsou různé a občas protichůdné,“ pousměje se.

Hnala ho myšlenka pokusit se vrátit krajině původní ráz, zadržet v ní vodu a pomoci tím zejména oblíbeným žábám a obojživelníkům. A těší ho, že právě tomuto segmentu krajiny je v poslední době věnována větší pozornost i ze strany veřejnosti a ochránců přírody.

„Nahrála tomu situace s lesy a nedostatkem vody. Pro tůně a mokřady mají dnes lidé větší pochopení. Výrazně přispějí k biodiverzitě,“ konstatuje s tvrzením, že kolem svých mokřadů, tůněk a jezírek bude běhat do konce života.