S „kliďasem“ Amálkou se dostaly na vrchol, dívka ukazuje kouzlo agility

  9:16
Elena Hlobilová ze Zlína patří k nejlepším juniorům na světě ve sportu agility. A to navzdory tomu, že nemá pravého „závodního“ psa a běh v překážkách trénuje v polních podmínkách. Spolu s lidmi ze svého okolí si přeje, aby se psímu sportu dostalo větší podpory než je tomu nyní.

Na umělé trávě v improvizovaném útočišti na zlínské Klečůvce rozestaví několik překážek. Drobný pejsek vyrazí jako střela. Bleskurychle se proplete mezi slalomovými kužely, tu proletí tunelem, tam zase několikrát přeskočí hrazdu. Dívka běží s ním, lehce jej koriguje pohyby těla, ukazováním rukou a krátkými pokyny.

Takto trénuje jedna z nejlepších juniorek v agility Elena Hlobilová se svou fenkou Amali.

Dvě slečny, co se před nedávnem vrátily z mistrovství světa v Belgii se stříbrnou a bronzovou medailí. „No medailí. Spíš to byly takové dřevěné plakety. Prostě dřívka,“ směje se osmnáctiletá závodnice.

Působí tiše a klidně. Stejně jako její psí svěřenkyně. Možná i to je důvod, proč jsou tak úspěšné.

Během pár let, co závodí, se už stala dvojnásobnou mistryní republiky a v posledních letech dosahuje úspěchů na světové v úrovni. Že by se tím potřebovala chlubit? To vůbec. „Vždyť ve škole donedávna nevěděli, že něco takového dělá,“ prohodí její maminka Milena Polášková. „Vybrala si holt přehlížený sport. To není jako fotbal, hokej nebo plavání.“

Příběh Elenky a Amálky, jak své fence říká, je však pozoruhodný. O agility se malá dívka začala zajímat v sedmi letech. Tehdy byla na agility táboře a pak žadonila o pejska, s nímž by psí parkur mohla trénovat. Dostala příslib, že jej dostane ve dvanácti, což je věk, odkdy mohou děti samy na cvičák.

„Celou tu dobu to vydržela. Splnila všechna kritéria, včetně toho mít po celou dobu samé jedničky. Nedalo se jinak než jí psa koupit,“ usmívá se maminka.

Jsou mi tři měsíce a už skvěle umím „sedni“. Až vyrostu, budu hledat bomby

Vybrali si border kolii, pro kterou cestovali na druhý konec republiky. I když byly v nabídce dvě, od začátku bylo jasné, že to bude Amálka. „Sama za mnou přišla a už se ode mě nehnula,“ vzpomíná Elena.

Okamžitě spolu začaly trénovat, jak zdolávat překážky, a za dva roky už se účastnily prvního mistrovství republiky. A k vlastnímu překvapení jej rovnou vyhrály.

„Amálka přitom nemá sportovní rodokmen, je to spíš výstavní pes,“ popisuje maminka. V praxi to znamená, že není tak rychlá jako někteří konkurenti. „Ale zase je velmi hodná, poslušná, je to srdcař. Udělá pro Elenu všechno,“ vyzdvihuje.

Jiné to stresuje, Amálka si fandění užívá

Pro úspěch v tomto sportu je to důležité. Aby pes ve správném pořadí zdolal všechny překážky, nezmatkoval a nic neshodil, je potřeba, aby byl on i psovod v maximální pohodě. Nesmí jej rozptýlit různé druhy povrchu, to, jak je trať rozestavěná, ani bouřlivá atmosféra okolo.

„Na začátku závodů přitom bývám nervózní,“ připouští Elena. „Naštěstí, když odstartujeme, tak to ze mě většinou spadne.“ Zatímco někteří psi nesou špatně větší množství lidí a hlasité povzbuzování, Amálka si to užívá.

V Belgii se poprala jak s náročnou trasou na pískovém povrchu, tak i s konkurencí závodníků z bezmála třiceti států. Včetně světové špičky, k níž patří Němci, Britové nebo třeba Poláci.

Párujeme dvě samostatné bytosti, říká cvičitelka vodicích psů pro nevidomé

Stupně vítězů obsadila Elena v závodech družstev. Vicemistryní světa se stala s Amálkou a soutěž absolvovala i s dalším vypůjčeným pejskem, s nímž byla třetí. V individuálních závodech pak uzavírala první desítku, tady už se projevily rychlostní rezervy zvířete.

„Individuál je hodně o štěstí. Tam se běží na plné riziko a často se tam chybuje. Většinou vyhrají psi, kteří nejsou favorité a během roku žádný velký výsledek nezaběhli,“ vysvětluje Polášková.

Zatímco překážky se při závodech nemění, způsob, jak do nich nabíhat a v jakém pořadí, je vždy jiný. Závodníci mají před startem jen pár minut na to, aby si zapamatovali, kudy běžet. Když pes překážku shodí, dostanou trestné body, když ji mine, znamená to automatickou diskvalifikaci. Možností, jak se takzvaně „vychybovat“, je spousta. Často za to může psovod, ale někdy se stane, že se zvíře zkrátka samo rozhodne, kudy chce běžet.

Psa nenaprogramujete, nejde se na něj zlobit

Eleně se to stalo na jednom mistrovství republiky. V té době byla na prvním místě, neudělala nic špatně, ale Amálka nezvládla houpačku ani kladinu. „Bylo jasné, že tím to pro nás končí. Tehdy mě to mrzelo, ale nehroutila jsem se, ani nezuřila,“ říká závodnice, která bývá občas svědkem toho, jak si ostatní při neúspěchu svou frustraci na zvířeti vylívají. „Občas křičí a jsou škaredí. Ale to nemá smysl, jsou to jen zvířata a nejdou naprogramovat.“

Příběh úspěšné sportovkyně je o to zajímavější, že se mezi světovou konkurencí prosazuje, aniž by měla kde pořádně trénovat. Provizorní hřiště si mohli dovolit postavit díky souhlasu majitele pozemku na Klečůvce. Do povrchu a překážek tu museli investovat desítky tisíc. Oficiální tréninková plocha však ve Zlíně chybí. Stejně jako oficiální sportovní klub. A veřejná psí hřiště jsou pro přípravu na výkonnostní sport nevhodná.

Psi končí na kapačkách, netravte nám je, vadí Zlíňanům postřik plevele

„Trénujeme v podstatě v polních podmínkách. Přirovnala bych to k rychlobruslařce Martině Sáblíkové, která se dostala do špičky, aniž by u nás měla tréninkovou halu,“ povzdychne si maminka Milena Polášková. Ta vidí jako problém, že poněkud přehlížený sport nemá větší podporu.

Podle Ivany Kysové, která ve Zlíně trénuje agility s dětmi, je potíž i v tom, že málo lidí ví, co tato disciplína vůbec obnáší. „Stává se, že přijdou rodiče na trénink a jsou naprosto zaskočení tím, co jejich dítě se psem dokáže,“ povídá. „Většinou si myslí, že je to jen nějaké bezcílné hopsání. Najednou vidí řád, souhru dítěte a zvířete, dovednosti. A je to i atraktivní na sledování,“ dodává.

Chybí plocha pro pravidelné tréninky

V současnosti je však situace taková, že kdo chce tento sport dělat naplno, musí do něj investovat čas i peníze. Náklady na výjezdy na závody si platí účastníci sami, prize money prakticky neexistují. Největším problémem je však najít plochu na tréninky.

„Mohla by to být i nepoužívaná hala nebo sklad. Myslím, že takových objektů je ve Zlíně dost. Bylo by krásné, kdyby se tohle zlepšilo,“ přeje si Kysová.

Každého zájemce o psa chci poznat, říká ošetřovatelka z úspěšného útulku

A doufá v to i Elena Hlobilová, která chce v agility pokračovat. I když už to nebude s Amálkou, která se po dalším mistrovství republiky odebere do sportovního důchodu. A to i přesto, že je jí zatím pouze šest let. „Někteří psi závodí až do deseti, ale chtěla bych, aby Amálka běhala už jen tak pro radost,“ plánuje její majitelka.

Ostatně sportovní náhradu už má. Pejska s příznačným názvem Speedy. Je o poznání rychlejší a má dispozice být úspěšný na těch největších závodech. „Ale zatím je to takové trdlo. Trénink s ním je o dost těžší než s Amálkou, té to šlo samo,“ směje se dívka, která studuje pedagogickou školu a v budoucnu by ráda agility trénovala další děti ze Zlína a okolí.

Možná, že z nich budou další šampioni.