Věčně vyprodaný hit zlínského divadla se v sobotu od 19 hodin dočká jubilejní tří sté reprízy. Komedie s detektivní zápletkou plná herecké improvizace se navíc ze Studia Z přestěhuje do Velkého sálu.

„Už jsme v něm několikrát hráli, ale i s kolegy jsme se shodli, že lépe vyzní na menší scéně. Je tam více intimní, lépe funguje sepětí s diváky a vtipy nebo interakce s lidmi vycházejí lépe,“ říká Gustav Řezníček, představitel hlavní role Tonyho, extravagantního majitele luxusního kadeřnictví v centru Zlína.

Čím to, že Splašené nůžky mají takový úspěch?
Když jsme s nimi začínali, nepřemýšlel jsem o tom, kolik let je budeme hrát. Ve Zlínském divadle je teď největším hitem muzikál Pretty Woman, a u něj jsme tušili, že to bude pro diváky atraktivní titul a čeká nás zřejmě hodně repríz. U Splašených nůžek jsme tenkrát taky cítili velký potenciál, ostatně hrají je s úspěchem i jiná divadla. Ale to, že i po patnácti letech bude problém si koupit na ně vstupenku, by nás nenapadlo.

Hra je pořád vyprodaná a diváci občas na pokladně říkají, že si klidně přinesou vlastní židli, jen aby se dovnitř dostali.
Ano, sehnat lístky je složité. Téměř neustále mě kontaktují přátelé nebo známí, jestli bych nemohl pomoct. A já se pak snažím působit jako dealer, nicméně i my máme možnosti omezené.

Slavná hollywoodská love story ve Zlíně. Muzikál Pretty Woman baví diváky

Mimochodem, Miroslav Donutil se s diváky v Národním divadle ve hře Sluha dvou pánů loučil šestistou reprízou. Takže ještě máte co dělat.
Pan Donutil je jiná liga. (směje se) Navíc Sluhu dvou pánů hrál v Praze a daleko častěji než my. Cítím jako velký handicap oblastního divadla, že i skvělé inscenace mají poměrně málo repríz, které jsou navíc mezi sebou časově dost vzdálené. To pak vede k větší nervozitě z důvodu znalosti textu. Před každou inscenací je nutné si texty důkladně zopakovat. Kdybychom hráli jednu hru častěji za sebou, bylo by to jednodušší.

Jak to vůbec herci dělají, že souběžně udrží v hlavě texty všech postav, které průběžně hrají?
S přibývajícím věkem se kapacita mozku přece jen snižuje a učení textu je obtížnější. Kolegové vám potvrdí, že mívám až panické stavy, že se všechno nestihnu naučit. Do hlavy mi to jde pomaleji než jiným hercům, kolikrát mám za sebou probdělé noci a nad textem usínám. Musím si ho drmolit nahlas, to mi totiž pomáhá při učení, načež mě pak bolívá v krku nebo dokonce ochraptím. A taky si texty pamatuji víc podle jednotlivých situací.

Máte příklad?
Během zkoušky se pohybujete po jevišti a postupně dostanete do krve, že v určitém místě na jevišti říkáte určité věty. Třeba když sedíte za stolem, potom vstanete, vzápětí přejdete o kousek dál a podobně. Ovšem někdy si člověk zkrátka není schopný vzpomenout vůbec na nic.

Ve Splašených nůžkách to nevadí, ne? Hra je přece postavená na improvizaci.
Té improvizace v „Nůžkách“ zase tolik není. Navíc nesmí jí být moc. Nesmíte na sebe moc upozorňovat, pak se totiž vaše postava může stát podezřelou a nahráváte divákům, aby vás na konci hry označili za vraha. Totální blackout neboli okno může přijít na herce kdykoliv a někdy se z toho těžko dostává sám.

Zažil jste to?
V mých hereckých počátcích jsem měl kdysi výpadek textu na premiéře v brněnském HaDivadle. Měl jsem pak pocit, že s hraním musím skončit, protože na to nemám a je to pak strašná ostuda. Ale později jsem si uvědomil, že to přece není nic fatálního. Nejsme chirurgové, u nichž jedna chyba při operaci může lidem nenávratně poškodit zdraví. Ti zažívají opravdový tlak. U nás je to spíše tak, že nechcete hru pokazit divákům a kolegům, kteří na ni s vámi pracovali.

Jak se Splašené nůžky vyvíjejí v čase?
Tím, že bereme diváky do hry a během druhého dějství mají prostor pokládat dotazy, je inscenace vždy jiná. Je ale naší velkou snahou, aby se moc neměnila. Pak se totiž může začít rozpadat. Snažíme se striktně dodržovat její základ a jsme v tom sami sobě největšími kritiky. Jasně, někdy improvizací dojde k humorné situaci, kterou se pak snažíme ve hře zanechat, ale celkově v ní nesmí být příliš balastu. Ani fórů nemůže být moc za sebou, musí to mít strukturu. Viděl jsem Splašené nůžky i v jiných divadlech a myslím, že našemu režisérovi Jakubovi Nvotovi se podařilo zachovat balanc mezi komikou a uvěřitelností nejlépe ze všech verzí, jež jsem viděl.

Tramvaj do stanice Touha je vztahový thriller, říká režisérka Davidová

Co reakce diváků? Je někdy těžké udržet je na uzdě?
Mám pocit, že je to stále větší problém. Na tuto naši inscenaci často přijdou diváci, kteří jinak do divadla ani nechodí. Někteří z nich mají dokonce pocit, že si mohou dovolit všechno, exhibují před svými známými, mají dojem, jak jsou vtipní a kazí tím zážitek ostatním i nám. My je pak musíme trochu umravňovat, a byť se to snažíme dělat s vtipem, není to nikomu z nás příjemné. Pořád by to totiž měla být divadelní inscenace, která má nějaká pravidla.

Někdy vás ale zase pobaví, ne?
Samozřejmě, kolikrát mají diváci trefné postřehy a dobré hlášky. Pamatuju si jednu paní, která neustále kladla všetečné dotazy a chtěla všechno přesně vědět. Vedle ní seděl její manžel, který celou dobu mlčel a pak v jednu chvíli, kdy bylo ticho, jen suše pronesl: „No a takhle je to u nás doma pořád.“ Smíchy jsme lehli my herci i všichni diváci. (směje se)

Hru jsem viděl dvakrát a pokaždé byly některé repliky trochu jiné. Mění se v čase?
Určitě. Na začátku jsme měli určitý vtip vztahující se k Ivetě Bartošové, po její tragické smrti jsme ho z inscenace samozřejmě vyhodili. Zajímavé ale je, že hláška o Jiřím Paroubkovi, která ve scénáři vznikla zřejmě už v době, kdy byl premiérem, je dodnes aktuální a diváky pobaví.

Přišlo mi, že se se občas mezi sebou odbouráte novým fórem, který během hry vymyslíte. Je to tak?
Možná někoho z diváků zklamu, ale některé tyhle „odbourávky“ jsou přímo napsané ve scénáři od autora. Ale máte pravdu, že často na sebe reagujeme spontánně. Když jsem třeba kdysi řekl, že „do těch dveří jsem nevešel“, kolega Julina rychle zareagoval: „se nevešel!“, čímž narážel na moji prostorově větší postavu. Jindy zase kolega Jan Leflík zapomněl text, to jsme ještě měli nápovědu a dnes již hrajeme bez ní, a z budky se k němu ozvalo hlasitým šepotem: „Cintáš!“ Bizarní slovo, nikdo z nás pak chvíli nebyl schopný smíchy vůbec mluvit. (úsměv)

Ovšem větě na vaši adresu „Na toho nemá cenu střílet, ten se kulek nebojí“ se diváci smějí pokaždé nejvíc.
To je jedna z perfektních reakcí Pavla Vacka, kterými svou postavu úžasně dobarvil. Jeho postava Veverky totiž není zdaleka tak vtipně napsaná, ale on ji dokázal nádherně dotvořit a vyšperkovat. Pořád přitom přináší nové nápady nebo drobné změny.

Racek plný očistného Čechovova humoru má na zlínských prknech premiéru

Nemrzí vás trochu, že právě Tony Řezníček je pro spoustu lidí nejznámější postava, kterou jste ve zlínském divadle ztvárnil?
Já to tak nevnímám. Když mi někdo řekne, že se mu Splašené nůžky líbily, nabídnu mu, jestli nechce přijít i na další inscenace a vidět herečky a herce, které zná z této komedie, i v jiných rolích. Možná by byl překvapený. Někteří lidé tak velký kulturní hlad nemají, což respektuju, ale přijde mi to jako velká škoda. A k vašemu dotazu: samozřejmě je pár rolí, kterých si vážím jaksi víc. Třeba Laca v Její pastorkyni nebo titulní role v Everymanovi. Momentálně mě asi nejvíce baví role v inscenaci Dobrý proti severáku, kde hrajeme jen dva, Marta Bačíková a já. Je to dvě a půl hodiny trvající krásný příběh, během něhož zažíváme pravou lásku. A za to jsme, myslím, oba vděčni.

Letos je to třicet let od chvíle, kdy jste se stal ve Zlíně členem uměleckého souboru. Letí to, že?
Strašně rychle. Já jsem přitom do Zlína jako začínající herec jít vůbec nechtěl. Vystudoval jsem JAMU v Brně a hned po škole na začátku 90. let jsem nastoupil do HaDivadla, kde jsem prožil snad nejkrásnější roky mého života. Ze Zlína mi stále volali ředitel Ivan Kalina nebo umělecký šéf Josef Morávek a lákali mě, ale já jsem pořád vzdoroval. Budova místního divadla se mi zdála moc velká a neútulně funkcionalistická. Byl jsem zvyklý na avantgardní prostor HaDivadla v Kabinetu Múz.

Čím vás přesvědčili?
Nakonec mě přechytračili udičkou hostující role, kdy jsem alternoval s Rosťou Markem titulní postavu hraběte Gurneyho. K ničemu mě to nevázalo, tak jsem kývl. Po roce se staly v mojí rodině určité věci, které mě přidržely tady, v mém rodišti, a nastoupil jsem do Zlína natrvalo. A je z toho třicet let.

Nechtěl jste někdy odejít?
První roky jsem o tom mluvil a měl jsem i nabídky. Teď už o tom nemluvím, protože je mi to trapné a ani těch nabídek už po třiceti letech není tolik. Herců je zkrátka moc a každý rok jich přibývá. (směje se) Zažil jsem i období vyhoření, kdy jsem si myslel, že s hraním seknu. Naposledy to bylo asi před dvěma lety.

Už je to pryč?
Teď jsem zase ve fázi, kdy s herectvím končit nemíním, ovšem pořád je možné, že to ještě zkusím někde jinde. Nemám rád stojaté vody a občas mi přijde, že upadám do stereotypu. Ve větších městech má herec šanci migrovat mezi jednotlivými scénami a setkávat se s různorodými kolegy. Kdo ví, třeba mě jednou život ještě někam zavane.