Nedokončený film původně točila kolegyně Hany Pinkavové z FAMU. Osobně se pak potkaly až v roce 1995 kvůli natáčení krátkého dokumentu do cyklu Dobré zprávy.
„Tehdy už nelezla, ale ještě nezačala dělat humanitu. Před čtyřmi lety jsem pak hledala téma, které by rezonovalo s dnešní rozjitřenou dobou a nutností pomáhat bližnímu. Věděla jsem, že Dina už mnoho let s horolezeckým kolegou Víťou Dokoupilem dělá velkou humanitární pomoc v pákistánském Baltistánu,“ popsala režisérka vznik nového celovečerního dokumentu.
Za oponou velehor s podtitulem Tři životy horolezkyně Diny Štěrbové dokončila na sklonku minulého roku a nedávno vstoupil do kin. Později se objeví i na televizních obrazovkách. Besedu s režisérkou i protagonistkou si užili například návštěvníci kina Hvězda v Uherském Hradišti.
Na Everestu panuje lhostejnost, nikdo vám nepomůže, říká horolezkyně Štěrbová![]() |
Příběh horolezkyně, matematičky a spisovatelky Diny Štěrbové je pozoruhodný nejen tím, že jako první žena na světě v roce 1984 pokořila s Věrou Komárkovou osmitisícovou himálajskou horu Čo Oju, ale hlavně tím, jak se k takovému výstupu v době normalizace jako žena probojovávala. A nejen k němu.
V té době byly ženy s cepíny a mačkami na osmitisícovkách raritou. Podpora horolezeckého svazu nebyla žádná a muži ženy na expedice nebrali. Štěrbová si na ně vydělávala bouráním komínů a též šitím péřových spacích pytlů. I podmínky, za kterých se do velehor vydávala, dnes působí neuvěřitelně.
Nedostatek archivních záběrů
Snímek zlínské režisérky vznikal čtyři roky. Do realizace vpadl covid, nebezpečná situace na pákistánsko-afgánské hranici, válka na Ukrajině i nedostatek financí.
Filmový štáb se v Česku při natáčení vracel na místa a vrcholy, na kterých se Dina učila základům horolezectví a byly pro ni zásadní. Nechybí záběry z Tater, z Lomnického štítu, z Macochy, ze Sloupských stěn nebo z prostředí himálajských velehor a Pákistánu. Záběrů, které by zachycovaly její výpravy v dobách největších úspěchů, ale bylo minimum.
Čas píše ďábelské příběhy, poznala režisérka série o nadaných dětech![]() |
„Rovnou jsem Hance řekla, že žádný film dělat nemůžu, protože nemám žádné archivní filmy. Já měla při ruce vždy jen malý foťáček. Dnes kdokoliv někam leze, má k dispozici kameramana, dron, gopro kameru nebo mobil, které jsou lepší než jakákoliv kamera. Takový filmový materiál jsme, bohužel, neměli. Myslela a doufala jsem, že se film nikdy neuskuteční,“ přiblížila s úsměvem Štěrbová.
Hana PinkavováNarodila se v roce 1950, absolvovala gymnázium ve Zlíně, Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a režii dokumentární tvorby na FAMU. Pracovala ve Filmovém studiu Gottwaldov jako scenáristka a režisérka dokumentárních filmů. Jejím otcem byl režisér Josef Pinkava. Natočila desítky dokumentárních filmů, například cyklus Nehasit! Hořím! nebo Jít za svým snem, které sledují mimořádné mladé talenty. Je také autorkou dokumentu Já tomu říkám – Nedrcat se o nebesa o Hermíně Týrlové, několika dílů cyklu GEN – Galerie elity národa nebo dokumentu 13. komnata kardinála Miloslava Vlka. |
„Pro mě bylo největším handicapem obrazově emotivně vystavět příběh,“ potvrdila režisérka. „Existovalo jen pár fotek a kinetických záběrů, které natočil například při expedici na Manaslu nebo na Haramoš její manžel, přírodovědec Otakar Štěrba. Dina je na nich navíc jen velmi málo. Bylo velmi pracné najít v archivech ČT adekvátní záběry z míst jejích ‚výšlapů‘ na horské velikány, a tak alespoň částečně navodit autentickou atmosféru. Dinin horolezecký příběh tvoří jen rámec k tomu, v co její posedlost velehorami a tajemným neznámem, kdy člověk překračuje své hranice bytí, vyústila,“ přiblížila Pinkavová.
Humanitární organizace
Když Štěrbová kvůli věku s horolezectvím skončila, vrhla se se stejnou zarputilostí a odhodláním do humanitární pomoci. Po roce 2005, kdy bylo v Pákistánu velké zemětřesení, začala pomáhat obyvatelům horské vesnice Arandu, kde lidé žijí pod ledovcem a horskými velikány ve výšce 3 tisíce až 4 tisíce metrů ve špatných podmínkách.
„Poznala obrovskou bídu a chudobu tamních horalů. A cítila potřebu jim pomoct. Byla to humanitární mise v místech, která Dině tolik dala. Sama říkala, že se doslova prolezla k poznání,“ poukázala režisérka.
A právě toto úsilí zachycoval řadu let spolupracovník Štěrbové Vítězslav Dokoupil.
„Ukázal se jako talentovaný a citlivý kameraman a díky němu bylo celé jejich úsilí filmařsky zdokumentováno. Kdybych tyto záběry neměla, tak bych se do natáčení vůbec nepustila,“ poukázala režisérka.
Štěrbová s Dokoupilem založila neziskovou organizaci Czech hospital, a společně pomohli v jedné z nejodlehlejších horských vesnic ve výšce 3 500 metrů opravit mosty, vybudovat cestu, zavlažovací kanál a vodovod. „Prožili nejistotu, nedůvěru i nezdary. Dinino heslo Nikdy se nevzdávej jí ale nedovolilo s pomocí přestat,“ doplnila režisérka filmu.
Po dvouletém úsilí zde vybudovali také malou českou nemocnici, která je pro zdraví místních lidí velmi potřebná. Jejich projekt zachránil za 17 let mnoho životů.
„Dina s Víťou jsou pro mě novodobí hrdinové a obrovskou inspirací. Přála bych si, aby to tak cítili i diváci v kině,“ řekla Pinkavová.