Velký potlesk sklidil i při slavnostním ukončení festivalu, když přebíral ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos české kinematografii pro děti a mládež.
„Když jsem se o ceně dověděl, zachvátila mne radost. Loni ji dostal Čmaňa Pavel Zedníček a chvilku jsem měl strach, že tu cenu mu vzali a dají ji mně. Zrovna včera jsem ho potkal a měli jsme radost oba,“ prozradil Bolek Polívka. „I když si říkám, že jak dávají maminky dětem svačiny na výlet, tak nám starším lidem zase přibývají takové ceny. Na cestu,“ usmál se.
 |
Ve svém divadle v Brně máte nové autorské představení Sága aneb Vizovský zázrak. O čem je?
Mám z toho velkou radost, i všichni my, co tam hrajeme. I lidi to mají rádi, což je důležité. Nevím, co mohu prozradit, protože je to o různých tajemstvích. Je tam třeba scéna mého zrození, tedy porod. Hodně je to o divadle. Je to ironická samožerná biografie. Je to také představení o tom, co je v divadle stálé, co se dá nahradit a co se dá nahradit těžko. Hodně je to také o mých rodičích, o dětství a o divadle. Možná to vypadá, že to bude nuda, ale není.
Pořád zvete vizovické ochotníky do svého divadla, aby zahráli nějaké představení?
Zvu, ale teď nemají novou premiéru, protože Zdeněk Kundera také odešel k většině, jak se krásně říká. Takže nemají novou premiéru. Jinak mají dveře u nás otevřené. I když tehdy jsem trochu pochyboval a říkal: Ogaři, a kdo na vás přijde?
A jaký měli ohlas?
Krásný. Hráli představení Limonádový Joe a Charleyova teta. Přijely dva autobusy z Vizovic, zbytek jsme doplnili my intelektuálové z Brna – a bylo plno.
Big Bang i další etapy vlastního života. Divadlo uvede Polívkovu grotesku Sága |
Kdy jste byl naposledy ve svém rodišti?
Asi před dvěma měsíci. Ale už tam vlastně nikoho nemám, jen hrobku. Jednou se mi stala krásná věc, když jsem se s kameníkem domluvil, aby nám na náhrobku opravil písmo. A pak jsem přišel a měl jsem tam vzkaz: Bolku, nestihl jsem to na 15. hodinu, sejdeme se v 15:30 u vašeho hrobu. Ale s nejmladšími dětmi jsme si slíbili, že sem budeme jezdit častěji. Protože je dobré ukazovat dětem místa, kde člověk zrál, něco prožil a něco bylo poprvé. A děti to také baví, vidět tátovo zázemí.
Jaký máte ke zlínskému festivalu vztah?
Teď jsem si uvědomil, že když začínal, měl jsem deset let. Párkrát jsem tady byl. Ale myslím, že poprvé to bylo až někdy po škole.
Jaké to bylo ve Velkém kině?
Chodili jsme do Zlína nejen do kina, ale i na výchovné koncerty, což bylo velmi zajímavé. Seznamovali nás s jednotlivými hudebními nástroji, mluvili o skladbách, o tom, co tím chtěl skladatel projevit. Zlín pro nás byla kultura. A bylo to i ochotnické divadlo vizovické. Pak jsem měl štěstí, že jsem byl přijat do ochotnického divadla zlínského, které vedl skvělý herec pan Hradilák. Bylo mi sedmnáct let a už tehdy jsme zkoušeli Podivuhodné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, kterého hraji dosud v Činoherním klubu i v našem divadle.
Polívkovo divadlo se přesouvá do Bílého domu. Zaplníme to tu energií, těší se herec |
Ve Zlíně vznikl jeden z nejoblíbenějších Večerníčků posledních let, Krysáci. Čím si myslíte, že u dětí zabodoval?
Je to vynalézavé, je tam humor a hezky se mluví o přátelství. A také se to odehrává na pozoruhodném místě – na smetišti u Vizovic.
Když jsme na dětském festivale, jaká je vaše oblíbená rodinná pohádka?
Mně vyprávěl pohádky už můj tatínek a já jsem si vždycky mohl říct, o čem by měly být. Tak jsem si určil třeba dvě zvířata a on pak pohádku improvizoval. To jsem s mými dětmi dělal také. Samozřejmě jsme jim i četli. Měli jsme štěstí na babičku, maminku od mojí ženy Marcelky, což je inteligentní a dobrá žena, která jim byla velmi dobrou babičkou. U posledních dětí už jsem takový spíše starší otec, tolerantní. Mariánka mě kdysi krásně bránila před dětmi, které se jí smály, že má starého otce. A ona jim řekla: Ano, je starý, ale myslí mu to. S dětmi se scházíme docela často a vídáme se rádi, takže v tomto smyslu všechno krásně funguje.
Když hrajete ve filmech pro děti, vybavuje se vám dětství?
To také, samozřejmě. Jsme tady čtrnáct kilometrů od mého dětství. Ve Vizovicích jsem prožil dětství až do maturity. Chtěl jsem být hercem v Divadle pracujících v Gottwaldově. Tehdy jsem ještě netušil, že to někdy bude Zlín a že do něj budu z Vizovic dojíždět. A tady jsem měl všechny své první divadelní zážitky, i když mne tatínek vozil i do Prahy nebo do Brna na představení. Ale tady v Gottwaldově jsem viděl všechna dramata a oslňující výkony skvělých herců.