Přátelský, renesanční člověk, učaroval slavným, vzpomíná na Segrada filmařka - regiony.impuls.cz

Přátelský, renesanční člověk, učaroval slavným, vzpomíná na Segrada filmařka

  9:56,  aktualizováno  9:56
Zpěvák a herec František Segrado by letos oslavil 70 let. Se svérázným valašským všeumělem spolupracovaly i hvězdy českého showbyznysu. Marta Santovjáková Gerlíková o něm natáčí netradiční dokument. Chce do něj otisknout jeho živelnost.

František Segrado na generálce na vzpomínkový koncert Petr Hapka žije! v pražské O2 areně (25. listopadu 2015) | foto:  František Vlček, MAFRA

Přátelili se přes deset let a byli si natolik blízko, že si psali každý den. Filmová tvůrkyně Marta Santovjáková Gerlíková říká, že nebylo těžké, aby František Segrado někomu učaroval, protože charismatu měl na rozdávání. Ostatně oba pocházejí z Valašska a oba milovali lidovou hudbu.

Když před necelými čtyřmi lety Segrado zemřel, silně ji to zasáhlo. Dlouho se pak odhodlávala natočit o něm dokument.

„Nebude to klasický, strukturovaně vyprávěný portrét. Franta byl živelný a chci tam jeho osobnost co nejvíc otisknout,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Gerlíková.

Dokument, který odvysílá Česká televize, připravuje v roce, kdy by Segrado oslavil sedmdesáté narozeniny.

Kdy vás napadlo, že Segradovi vzdáte poctu televizním portrétem?
Dlouhou dobu jsem vůbec sbírala sílu. Franta mi stále moc chybí. Dodnes, když jedu kolem mlýna, kde bydlel a kde jsme spolu spoustu věcí prožili, je mi krásno a úzko zároveň. Vymysleli jsme a dali do kupy řadu společných projektů. Byl to můj pomocník ve všem. Naše přátelství trvalo přes deset let a já vím, že Frantu si už roky předtím oblíbili mnozí lidé z hudební i herecké branže. Když s nimi teď mluvím, zjišťuju, že jejich láska k němu byla nekonečná. Mají to podobně jako já.

Zemřel svérázný valašský zpěvák a herec František Segrado

Při jaké příležitosti jste se poznali?
Věděla jsem o něm už dlouho. Žil v Jablůnce, kde jsem vyrůstala já. Potkali jsme se ale mnohem později. Na koštu jablečných buchet a pálenek v Jablůnce, ke kterému jsem napsala námět pro folklorní pořad. Televize přijela natáčet pořad a Franta byl jedním z respondentů. Když jsem pak pracovala na filmu Děda, kolega Mejla Basel jej doporučil, že by mohl hrát hlavní roli. Jeli jsme ho navštívit a víte co? Tam nebyl potřeba žádný casting, on byl pro tu roli naprosto stvořený.

Jak blízko jste k sobě měli?
Naše přátelství se prohloubilo natolik, že jsme byli v denním kontaktu. Málokdy se stalo, abychom si něco aspoň nenapsali na Messenger. Vůbec bych o něm nemohla říct, že to byl důchodce, pro kterého jsou sociální sítě tabu. Každý den mi poslal aspoň krátkou větu nebo emotikon, jen abych věděla, že na mě myslí. Když jsem se potom nastěhovala do Jarcové, chodívala jsem pěšky k Frantovi a jeho ženě Marušce na kafe. Sedávali jsme, mluvili a vymýšleli různé věci.

František Segrado
(1955-2021)

Narodil se Vsetíně, žil v Jablůnce. Věnoval se hudbě, divadlu, filmu i výtvarnému umění. Zpíval se skupinami Dobrohošť, Veselá bída, hostoval u Čechomoru. Spolupracoval mimo jiné s duem Hapka a Horáček, písničkáři Petrem Linhartem či Radůzou nebo se zpěvačkou Ewou Farnou. Zahrál si v několika filmech.
S Ewou Farnou nazpíval pro seriál Vinaři píseň Víno je grunt. S Petrem Linhartem nazpíval píseň Kristýno! na Linhartovo album Rozhledna (2015).
Načetl audioknihu Muž s bílým psem, která vyšla v roce 2018 se stejnojmenným albem písničkářky Radůzy. Hrál v pohádce Tři bratři, filmech Zločin v Polné a Tehdy spolu.

Marta Santovjáková Gerlíková

Narodila se v roce 1985 v Jablůnce u Vsetína. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kde studovala sólový zpěv. Vystupovala s několika folklorními soubory, účinkovala na českých i zahraničních folklorních festivalech.
Objevila se také v televizních talentových soutěžích jako SuperStar, X Factor či Czechtalent. Jako režisérka a scenáristka natočila několik filmů, především z valašského prostředí, například rodinný film Děda nebo celovečerní pohádku Největší dar.

Mluvila jste o vašem prvním celovečerním filmu Děda. Jde o rodinný snímek z Valašska. Uchvátilo vás, jak byl František Segrado autentický?
To je přesné slovo. Franta to sám v rozhovorech říkal. Že on v tom filmu nehrál, on tam zkrátka byl. Byl autentický v oblékání, řeči, chování. Scénář si hodně přizpůsobil, jak se říká „na hubu“. Byl opravdu svůj a myslím, že nikomu ani nepřišlo, že by to byla jen filmová role.

Když se v rámci natáčení dokumentu bavíte s lidmi, kteří ho znali, co o něm říkají?
Myslím, že zazní samé superlativy. Byl přátelský, renesanční člověk v pravém slova smyslu. Umělec a bohém, který měl otevřené srdce i náruč. Když člověk potřeboval cokoliv probrat, měl jistotu, že ho nikdy nepošle k šípku. To jsem mnohokrát poznala osobně. Když jsem měla těžší období v životě, Franta mi jednou zavolal a říká: „Kúpil jsem houpačku, přijď, já ťa pohúškám.“ To se vám hned uleví. On opravdu dokázal člověka podržet. Asi jsem nezažila žádnou chvíli, kdyby mi řekl, že se cítí na nic. Věřím, že někdy takové pocity měl, ale nikdy tím nikoho nezatěžoval. To, co předával lidem z pódia – písně a vyprávění – to bylo tak radostné a svérázné a upřímné.

Proč byl natolik oceňovaným zpěvákem?
Byl velmi lidový. Já se často u lidové písně setkávám s tím, že ji někdo zpívá sice přesně a čistě, ale trochu zapomíná, jaká ta písnička nese poselství. Když jsem jako dítě na pasekách poslouchala lidovky, které se zpívaly při práci, při sušení sena nebo na oslavách, vždy z toho čišela radost. I když to po technické stránce třeba nebylo dokonale podané. Ale Franta vždy přesně vystihl, o čem se v textu zpívá, bylo to od srdce. A že zároveň zpíval čistě a krásně? To už je jen třešnička na dortu.

RECENZE Segrado je i napodruhé prostě uvěřitelný, tudíž dobrý

To byl i důvod, proč si jej vyhlédli známí čeští umělci a chtěli s ním spolupracovat?
Víte, když si jej vyhlédl Petr Hapka s Michalem Horáčkem, věřím, že v jeho hlase slyšeli něco, co dobří umělci poznají okamžitě. Skutečně měl výjimečný hlas, ostatně proto lidé jeho desky poslouchají dodnes. A já bych si přála, aby jeho písně slyšelo ještě mnohem více lidí, než je tomu dnes.

Vraťme se ještě ke spolupráci s duem Hapka a Horáček. Jak to, že si takoví renomovaní umělci vytipovali sice talentovaného a bodrého, ale přece jen nepříliš známého chlapa z Valašska?
Pan Horáček tehdy hledal interpreta na píseň Něco hezkého, která je laděná do lidova. Moc se mu nedařilo najít někoho vhodného. Až mu jeden z lidí v jeho okolí dal kontakt právě na Frantu. Franta jel do Prahy a – jak on říkával – „Dal jsem to tam. “ Tu píseň zvládl tak hezky, že nezůstalo u jedné. Potřebovali hlas i pro další šansonové písně, takže navázali spolupráci. Rozuměli si nejen v hudbě, ale i lidsky. O panu Hapkovi se říkalo, že byl miláček žen a vetešníků. A Franta také sbíral různé věci, staré housle, kytary, kameny, dřevo. Tyto předměty pak zkrášloval a dával blízkým jako dárečky. Měl i velký výtvarný talent.

Když cestoval do Prahy, nevadilo mu opouštět své rodné Valašsko?
Ne. Říkával, že Prahu miluje. Na druhou stranu dodával, že doma je doma. Měl mnoho nabídek, kdy mohl v Praze žít a fungovat. Nejspíš by byl jako umělec mnohem známější. Ale jak hezky sám vystihl, kdyby nemohl chodit na hřiby, tak by to nebyl on. Kdo by navštívil mlýn, kde bydlel se svou manželkou Maruškou, tak by hned pochopil, že to žádná Praha nenahradí. Sama to znám. V Praze mám kolegy od filmu, mám to tam ráda, ale ještě raději se vracím domů. Jak říkávala babička: Kde zrodíš, tam sa hodíš.

Zmiňujete jeho mnohé talenty. Co ten herecký?
Ono je to podobné, všechno to šlo z jeho osobnosti. Hrál v divadlech, ve filmu. Troufnu si ale říct, že právě v hlavní roli filmu Děda se cítil nejlépe.

VIDEO: Lidé ani neumí okopat zemáky, říká autorka filmu z Valašska

Jaký zážitek se vám vybaví ze společného natáčení?
Začnu trochu jinak. Filmařina je zvláštní disciplína, potkáte tam mnoho povah a charakterů. Občas si ti lidé ne úplně sednou a občas se stane, že si někdo přivlastní vaši práci. Když jsem se dostala do tohoto světa, někdy jsem to těžko nesla. Pamatuji si chvíli, kdy jsem z toho byla hodně špatná. Franta tehdy seděl vedle mě a zničehonic s naprostým nadhledem pronesl: „Ále, orel mouchy nelapá. “ Naráz mi to tak ulevilo. Byl velmi spravedlivý člověk, který by se za druhé vždy bez váhání postavil. Ale měl i svůj humor. Řeknu ještě jednu historiku.

Povídejte.
V parném létě jsme šli jednou domlouvat moji sousedku do role pošťačky pro film Děda. Zvonili jsme u jejího domu a čekali, jestli někdo přijde otevřít. A Franta mezitím uviděl u domu bazén a říká: „To je dneska horko, já tam skočím. “ Chytl mě za ruku a normálně tam se mnou skočil. Do cizího bazénu! (úsměv) To už mu bylo kolem šedesátky, ale bylo to pro něj tak přirozené, že jsem se jen mohla smát.

Pojďme ještě zpět k dokumentu. Kdy bude hotový?
Původně mělo být dotočeno v lednu. Jenomže loni v září jsem si zlomila nohu, nemohla jsem chodit a všechno se muselo posunout. Navíc jsem narazila na další významné osobnosti, které s Frantou spolupracovaly, třeba Vladimír Mišík. Mám přislíbeno, že jestli mu to zdraví dovolí, budeme natáčet rozhovor. V dokumentu se objeví pan Horáček i herci, s nimiž Franta hrál ve filmu. A 19. června má být ve Valašském Meziříčí v rámci Valašského špalíčku výroční koncert k Frantovým sedmdesátinám. Vzácní hosté tam budou zpívat písně z jeho desek. To bude poslední natáčecí den a pak nás čeká střižna a zpracování materiálu.

Bude ho hodně?
Někdy je to takové klišé, že má dokumentarista spoustu materiálu. V tomhle případě to platí stoprocentně. Tím, jak byl Franta umělecky rozkročený, je obrovské množství lidí, kteří by o něm měli co říct. A to je ještě spousta těch, kteří po jeho smrti stále nemají sílu mluvit. Ani já nedokážu být při natáčení bez slz.

RECENZE: Valašský Děda mísí Babičku, Polívku a Čtvrtníčka s lekcí folkloru

Jdete v dokumentu i hlouběji do historie?
Určitě ano. Každý si hned všimne, že jméno Segrado nezní úplně valašsky, Franta měl totiž italské předky. A když se italská krev smíchá s valašskou, vznikne unikátní osobnost. Snažím se přiblížit i jeho dětství. Oslovila jsem sestru Ivanku, která mi povídala, jak to měly jako děti. Nebo Karla Prokeše, který působí v meziříčském M-klubu a byli s Frantou jako pokrevní bratři a celoživotní přátelé. Bavím se tam s jeho ženou Maruškou. Mapuji jeho cestu do studia v Praze, zpívání s Dobrohoští, Veselou bídou. Je to životní cesta se spoustou uliček. Hlavní pro mě je, aby to vypadalo tak, jak by si přál sám Franta.

A to je?
Hlavně žádný patos. Kdysi jsme narazili na téma, jak by to chtěl na pohřbu. Říkával: „Hlavně žádné plačky. Vem kámoše, běžte, vypijte si a zatančete si.“ Čili já ten dokument beru jako oslavu Frantova života. Když jsem točila o Jarmile Šulákové, věděla jsem, že to bude jasně, pomalu a srozumitelně vyprávěné. Nemohl to být rychlý, ustřihaný a nepřehledný dokument, aby to divák ve vyšší věkové kategorii vstřebal. Naopak Franta byl živelný a chci ho tam otisknout, jak nejlépe to půjde.

Natočila jste rodinný film, pohádku Největší dar. Jak se vám pracuje s dokumentem?
Na předchozí filmy nás bylo vždy více tvůrců. Byla to pro mě velká zkušenost v dobrém i špatném. V dokumentu je pro mě velmi osvobozující, že jde jen o můj autorský projekt. Je to možná náročnější, ale velmi svobodné. A já si od dob chytrých telefonů všechno fotím a natáčím. Někoho to možná otravuje, ale já vnímám, že zachytím momenty, které už se nikdy nevrátí. To je rozdíl oproti filmu.

A ke klasickému filmu se ještě vrátíte?
Nebráním se tomu. Oslovil mě kolega, kterému nejspíš budu v létě pomáhat s natáčením. Kromě toho píšu vlastní film. Nevím, zda se někdy natočí, ale je to něco, čím se teď bavím. Zároveň jsem se vrhla na filmová studia, což je pro mě energetická injekce. Jsem tam mezi dvacátníky asi už trochu boomer, ale cítím se dobře a svobodně. (úsměv)