„Ze začátku si o nás mysleli, že jsme blázni. Nevěřili tomu, že se to dá zorganizovat a zvládnout. Postupně jsme ale dostali podporu,“ vzpomíná po letech jeden z účastníků Jan Tluka.
Před půlstoletím se spojil s kamarády z fotografického kroužku a pracovníky slavičínského Svitu. Byli to mladí kluci a chlapi, jimž bylo od 18 do 25 let. Jeden z nich jako dorostenec závodil na kole a právě jeho napadlo využít jako dopravní prostředek tříkolku.
„Stavěli je zámečníci ze Svitu. Na půdorysu dětské tříkolky udělali vytažené sedátko a řídítka, aby na tom mohl jet dospělý člověk,“ popsal Tluka. Celkem měli pět těchto dopravních prostředků. Do jízdy se jich však zapojilo devět. Dva jeli v kuse, zbytek se střídal.
Celou akci parta udělala pod hlavičkou socialistických mládežnických organizací. „Abychom získali podporu i finanční prostředky, tak to jinak nešlo,“ vysvětlil.
Jízda měla oficiálně uctít památku 30. výročí Slovenského národního povstání. „Ale nešlo o politickou věc. Podporoval nás BESIP, který to bral jako příležitost upozornit na dopravní bezpečnost na silnicích.“
Šlapali jsme pořád dokola, směje se pamětník
Ještě před hlavní jízdou absolvovali tříkolkáři štafetu po okrese Gottwaldov. Hlavní jízda byla naplánována na osm dní. Vyrazili z Prahy a najeli téměř čtyři sta kilometrů. Doprovod jim dělala dvě vozidla, měli s sebou dílnu a doktora.
„Předem jsme trénovali na kolech, ale na tříkolce to byla úplně jiná jízda. Zejména v zatáčkách jste jeli občas jen po dvou kolech, taky brzdění bylo specifické,“ líčí Tluka.
Protože tříkolky měly lehký převod, běžná rychlost se pohybovala od šesti do deseti kilometrů v hodině. „V kuse jsme šlapali, pořád dokola,“ směje se. „Všechno se obešlo bez pádů i zranění. Nejvíc to ale odnesla sedací část těla,“ dodal.
Ani kolo, ani auto. Studenti sestavili velomobil v designu slavné Tatry |
Jízdu zorganizovali tak, aby jeli především po vedlejších cestách. Nejvíc zabrat jim dala Vysočina a frekventovaná silnice z Brna do Břeclavi. „Jinak ale provoz nebyl zdaleka tak silný jako dnes, takže to nebylo zase tak nebezpečné,“ říká.
Jízdu sledovaly noviny, vyšla o ní dokonce reportáž ve filmovém týdeníku. Dá se tak říct, že o počinu mladíků ze Slavičína se dozvěděla skoro celá republika.
„V některých dědinách a městečkách nás vítali jak na Prvního máje,“ usmívá se Tluka, který byl rád, že se může po dlouhé době se svými spolujezdci potkat. S některými byl v kontaktu, ale další neviděl padesát let.
