Když viděl záběry jásajících hokejistů, jen se usmíval. Ondřeji Němcovi naskočily vzpomínky na rok 2010 a poslední zlatý triumf české reprezentace na mistrovství světa v Německu, k němuž sám přispěl.

„Celý národ strašně dlouho čekal na zlato a všichni jsme si ho strašně přáli. Bylo krásné vidět, jak si to užívají kluci v kabině i lidé na stadionu,“ říká bývalý obránce a současný trenér mládeže ve Vsetíně.

Slavili jste tehdy stejně bujaře jako Gudas a spol.?
Bylo to podobné. (směje se) První večer je vždy hektický, zápas skončí kolem jedenácté večer a na hotel se dostanete až tak ve dvě ráno. Druhý den jsme přiletěli do Prahy a cestu z letiště do centra lemovaly tisíce lidí. To bylo úžasné. A když potom vystoupáte na pódium na Staroměstském náměstí a vidíte ty desetitisíce lidí… Proto se hokej hraje, kvůli takovým zážitkům.

Nejhezčí jsou ale stejně ty první vteřiny po konci utkání, ne?
Ve finále s Ruskem se házelo sedm vteřin před koncem zápasu buly v našem obranném pásmu. Vyhráli jsme ho a pak se podařilo, že já jsem byl posledním hráčem, který se dotkl puku a vyhodil ho. Pak přišly obrovské emoce, první dvě tři minuty jsme byli v totální extázi a nevěděli, co se děje kolem. V nároďáku tehdy byla spousta mladých hráčů nebo kluků z extraligy, pro něž to byl vrchol kariéry. Asi až časem nám došlo, co jsme dokázali. Nikdo se pak nestyděl za slzy v očích při hymně.

Zpětně řečeno, rok 2010 byla jedna z největších krádeží v historii šampionátů, souhlasíte?
Nikdo absolutně nečekal, že bychom mohli vyhrát. Byli jsme v podstatě outsider. Řada hráčů z NHL odmítla nebo nemohla přijet a navíc nám nevyšel začátek. Prohráli jsme s Norskem a Švýcarskem a pak museli během 24 hodin porazit Lotyšsko i Kanadu, abychom vůbec šli dál. V play off jsme dvakrát postoupili na nájezdy a ve finále nás čekalo Rusko.

Které mělo tehdy neuvěřitelně silný tým.
Totální kolos, měli výběr jako na olympiádu. Na ledě Ovečkin, Malkin, Kovalčuk nebo Gončar, k tomu v hale snad patnáct tisíc ruských fanoušků. Mačkali nás strašně, ale my se nedali. A nakonec slavili zlato.

Pohádka beka Ščotky. Z tribuny šel do finále, v Praze mu fandila celá rodina

Byl si podle vás národní tým z roku 2010 v něčem podobný s tím letošním?
Červus (Roman Červenka) správně říkal, že letos byl tým silnější než my tenkrát. Měli jsme asi čtyři hráče z NHL, Voras (Jakub Voráček) měl teprve dvacet let, Džegr hrál v Rusku… Kluci taky letos nezažili takovou krizi jako my, turnajem procházeli snadněji a drželi si konstantní výkonnost. Výborné bylo, že tým během mistrovství posílili hráči z NHL, měli jsme v podstatě to nejlepší, co mohlo přijet. Snad jen Hertlík s Filipem Hronkem chyběli, jinak by to byl nejlepší výběr, jaký vůbec máme.

Jedním z velkých tahounů národního týmu byl Martin Nečas, s nímž jste hrál v Kometě. Čekal jste, že bude na ledě tak dominantní?
Měl sedmnáct let, když s námi začal hrát. Už v tak nízkém věku bylo poznat, že má obrovský herní přehled a fantastické bruslení. Libor Zábranský v něm viděl velký potenciál a udělal výborný krok, když ho dal do lajny s Martinem Eratem. Vedle něj dostal školu k nezaplacení. Letos měl smůlu na zranění, ani neměl moc prostoru na ledě. Ale fyzicky vyzrál a poslední roky v NHL dokazuje, jaký je skvělý hráč. Navíc mu končí smlouva a myslím, že o něj bude zájem.

Co brankář Lukáš Dostál, další člen brněnské líhně?
Trénoval s námi od šestnácti let, odchytal i několik zápasů v Lize mistrů. Na tréninku bylo vidět, že trenér brankářů Jarda Odehnal s ním odváděl skvělou práci. Pomohlo mu, že šel do Finska, kde měl tři výborné sezony. Letos chytil v NHL šanci za pačesy, v Anaheimu přechytal Gibsona. Podle mě si v nároďáku jasně řekl o pozici brankáře číslo jedna na dalších deset let.

A Roman Červenka, s nímž jste odehrál mraky zápasů a dnes je z něj miláček fanoušků?
Obrovsky nedoceněný hokejista. Dlouhé roky se reprezentaci nedařilo projít přes čtvrtfinále nebo získat medaili a zloba lidí se často svezla i na něj. Moc mu přeju, že dnes je z něj kapitán nároďáku a oblíbenec fanoušků, kteří ho docenili. Ve 39 letech vyhrál kanadské bodování nároďáku a dostal se do all stars turnaje. Úžasný příběh. Jak sám říkal, letošní zlato krásně orámovalo jeho kariéru.

Velký příběh napsal vsetínský odchovanec Jan Ščotka, jenž naskočil až do finále se Švýcary. Bavili jsme se s klukama na Vsetíně, že to pro něj muselo být strašně těžké. Měsíc jen trénovat a pak jít rovnýma nohama do zápasu o zlato, který sleduje celá republika… Klobouk dolů, jak to Honza zvládl. Utkání odehrál suverénně, nepoznali byste na něm tak dlouhou pauzu. Laik si těžko představí, jak těžké to pro něj muselo být, fyzicky i psychicky.

Zažil jste mistrovství světa v Praze v roce 2015. Dá se popsat, pod jakým tlakem tým je?
Pod obrovským. Lidé čekají u hotelu na fotky nebo podpisy, na každý zápas je vyprodáno a ženou vás dopředu. Každý cítí, že by si přáli medaili. Měli jsme tehdy fantasticky poskládaný tým v čele s Džegrem, který měl 43 let, ale pořád byl na ledě skvělý. Čtvrtfinále s Finskem rozhodl gólem v závěru, euforie pak byla obrovská. Jenže jsme narazili na Kanadu, která tam měla all stars výběr s Crosbym, Girouxem, mladým MacKinnonem, Smithem v bráně… Neuznali nám gól, třeba se ten zápas mohl vyvíjet jinak. Ale to už nezměníme.

Každopádně Džegr to řekl přesně: Domácí šampionát je jednou za deset let a každý by si měl vážit, pokud si na něm může zahrát. Jemu, Červusovi nebo Kubovi Krejčíkovi se to podařilo dvakrát. A navíc posledním dvěma jmenovaným se zlatou tečkou.

Finále MS v hokeji Švýcarsko – Česko. David Kämpf zvyšuje do prázdné branky. (26. května 2024)

I letos měly mnohé týmy silnější výběr než Češi, ovšem nepomohlo jim to, že?
Už loni jsem klukům u nás v mládeži během mistrovství říkal, že nevyhrávají papírově nejlepší hráči, ale tým. Tehdy byli druzí Němci a třetí Lotyši. Letos se to jen potvrdilo. Švýcarsko mělo špičkové hráče z NHL a na jména byli silnější než my. USA to samé, o Švédsku se nemusíme bavit. V obraně Hedman, Karlsson a Dahlin, to jsou tři z top deseti beků v celé NHL. A my jim v semifinále dali sedm gólů.

Jak může zlatá medaile pomoci českému hokeji?
S každým podobným úspěchem roste chuť, snad to děti přitáhne k hokeji. Brzy začne i fotbalové EURO, třeba se po něm zvedne zájem i o fotbal. (úsměv) Hlavně aby se děti hýbaly a neseděly jen doma. A taky by bylo hezké, abychom na další úspěch nečekali deset let. Vyrůstá nám mladá generace, hráči jako Špaček a další mají dobře nakročeno. Jsme malá země s menší základnou, než mají jinde, proto se musíme o to více snažit, abychom byli konkurenceschopní.

Co by se mělo dělat jinak?
Tlačit na edukaci, aby se trenéři zlepšovali, jezdili na stáže do zahraničí a podobně. Máme akademie, od svazu by mělo proudit více peněz do menších klubů, aby i tam mohli dělat hokej profesionálně. A určitě nerozšiřovat soutěže. Ve Vsetíně jsme udrželi extraligu devátých tříd a jsme za to rádi, tvrdě na tom pracovala řada lidí. Jenže obecně je špatně, aby se místo zúžení rozšiřovala z 24 na 30 týmů. To samé extraliga dorostu, dvacet mužstev je moc. A junioři by měli být na čtrnácti týmech, aby se kvalita opravdu koncentrovala. Jinak bude pokračovat každoroční exodus mladých hráčů do zámoří nebo Skandinávie.

Moje kariéra byla skvělá, říká končící obránce Němec. Bude trénovat děti

Není problém i v tom, že se v mládeži moc nepotkávají týmy z Čech a Moravy?
Ano a velký. Perfektně o tom mluvil Petr Haken a další moji kamarádi, kteří trénují. Proč není extraliga juniorů celorepubliková? Je to přece výstavní skříň výchovy mládeže a vyšší náklady za cestování nemůžou být výmluvou. Nejlepší týmy by se měly utkávat co nejčastěji, a ne jako dnes, kdy hrajete 75 procent zápasů mezi sebou v jedné části země, se soupeři se pomalu znáte nazpaměť a kluby z druhé části skoro nepotkáte. To je další kamínek do mozaiky, jak zlepšit český mládežnický hokej.

Žijete a trénujete ve Vsetíně. Dočká se valašský klub vysněného postupu do extraligy?
Současný model tomu nenahrává. Podle mě je nespravedlivý, jsem pro přímý postup a sestup. Teď je vítěz první ligy domlácený a jde do baráže proti odpočatému klubu, který měl čtyřicet dnů pauzu. A je poznat rozdíl ve zkušenostech. Vsetín letos nezaostával v pohybu nebo soubojích, ale z deseti šancí jsme dali jeden gól, zatímco Kladno z pěti šancí tři góly. Trestali každou chybu.